Parmská šunka a sýr parmazán… to jsou asi první věci, které nás napadnou, když zazní jméno známé severoitalské metropole. Ale nejsou to jen kulinářské požitky, o nichž píšeme v samostatném článku, či „kartouza parmská“ z názvu známého Stendhalova románu, které tu stojí za pozornost. Město je významné i svou bohatou historií, pestrým kulturním životem a množstvím památek.
Už v neolitu, zhruba v 6. tisíciletí př. n. l., zde byla osada, jejíž existence je doložena i v době bronzové a železné: Většího významu nabyla až s Etrusky, než je ve 4. stol. př. n. l. nahradili keltští Bójové. Podobně jako v případě Bologne a Modeny, i sem pak přišli Římané a při nově vybudované silnici Via Aemilia v roce 184 př. n. l. založili kolonii nazvanou podle parmy, malého štítu kruhového tvaru, jaký užívali Etruskové (a později ve vojsku zavedli i Římané). Marcus Aemilius Lepidus, římský konzul a budovatel zmíněné silnice, sem přivedl kolem dvou tisíc římských rodin a vytvořil základ nového, k Římu loajálního osídlení, takže napříště byla Parma už pevnou součástí říše. S ní prošla i neklidným obdobím stěhování národů a dokonce byla roku 452 dobyta Huny pod Attilovým velením, ale prožila též své období „zlatého města“ (chrisópolis) za byzantské nadvlády v 6. stol. Jako strategicky důležité město však byla i nadále středem politických a válečných konfliktů. Vládli zde Langobardi i Frankové a ani útoku maďarských hord v první polovině 10. stol. nebyla Parma ušetřena.
Ve 12. stol. se město proslulé tkalcovskými výrobky stalo svobodnou obcí pod vládou volené samosprávy, ovšem nevyhnulo se válkám o investituru, v nichž většinou stranilo ghibellinům, tedy straně císařské, než ho roku 1341 ovládli mocní milánští Sforzové a roku 1500 Francouzi. Málokteré evropské město či knížectví bylo přitom takovou hříčkou v rukou světských nebo církevních feudálů jako právě Parma. Sledování pletich vladařů rozhodujících o jejích osudech vyžaduje hodně trpělivosti. V roce 1520 Parma připadla Svatému stolci, ale papež Pavel III. z rodu Farnese se nerozpakoval dát ji i s nově zřízeným vévodstvím svému levobočkovi Pieru Luigimu a zajistit zde pak vládu svého příbuzenstva na téměř dvě staletí. Po vymření uměnímilovného rodu Farnese v roce 1731 získali Parmu sňatkem španělští Bourboni a zkrátka nakonec nepřišli ani Habsburkové, když se za jednoho z Bourbonů provdala Marie Amalie, dcera Marie Terezie. A habsburský duch se zde udržel i po napoleonských válkách a Napoleonově pádu. Právě Parma se stala sídlem jeho exmanžely Marie Luisy, dcery „našeho“ Františka I. Jak houževnatě se starý režim držel u moci, tváří v tvář sílícímu národně osvobozeneckému hnutí, známe i z literatury.
S vítězstvím risorgimenta a válek za nezávislost se Parma roku 1860 stala součástí sjednocené Itálie… ale to už bychom opakovali fakta známá i z jiných měst. Hospodářský a kulturní rozvoj, obě světové války a fašismus v meziválečném období, spojenecké nálety a utrpení obyvatelstva… ale i to vše už známe.
O významu Parmy v minulosti svědčí množství zachovaných památek, především z románského a barokního období. Zcela ojedinělou koncentraci románských památek nabízí „biskupské centrum“ (Centro episcopale) v okolí dómu neboli katedrály Nanebevzetí Panny Marie z let 1059–1178. Trojlodní románská bazilika s příčnou lodí a s hranolovou gotickou věží se honosí románským průčelím, typickou ukázkou lombardské románské architektury s trpasličími arkádami a portálem s baldachýnem spočívajícím na dvojici mramorových ležících lvů, díle Giambona da Biss…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Emilia-Romagna