Na území Malé Asie se střetávají nejrozličnější geomorfologická uskupení, která na sebe vážou rozmanitost porostů a krajiny vůbec. S výjimkou deštných pralesů tu najdete skoro vše: od věčně zeleného krystalického Pontského pohoří na severu, které má i v horkých létech dostatek vody, přes sušší náhorní plošinu střední Anatolie až k rozeklanému vápencovému pohoří Taurus, jež chrání jižní pobřeží se subtropickou květenou a samo bylo v minulosti zásobárnou tolik ceněného cedrového dřeva. Na východních svazích Tauru sbírají své vody Eufrat a Tigris, a přece tato žírná oblast přechází k polopouštím a pustým velehorám sopečné Arménské vysočiny s vrcholky pokrytými věčným sněhem.
Anatolie je chudá na vodní toky a splavné řeky nemá vůbec. Důvodem je právě geologická stavba staré plošiny a mladých vrásných pohoří sledujících mořská pobřeží, komplikovaná nadto sopečnou činností a tektonickými zlomy. A právě na jednom takovém zlomu v západním Tauru nedaleko městečka Denizli vznikl přírodní zázrak, jediný svého druhu na světě.
Na severní straně hluboce zaříznutého vápencového údolí řeky Büyük Menderes začaly v dávné minulosti tryskat horké prameny. Původcem byla obyčejná dešťová voda, která se dostala zlomy do velkých hloubek, ohřála se od horké vulkanické hmoty a vystoupala opět puklinami vzhůru na povrch. Cestou rozpustila okolní vápenec, a obohatila se tak o vápník a soli. Minerální vody se pak po tisíce let rozlévaly po okolí. Jejich ochlazením a odpařením oxidu uhličitého vznikl uhličitan vápenatý ve formě sintru a jeho vršením nová hornina – travertin (na rozdíl od vápence je tedy sladkovodního původu).
Bílé usazeniny sintru vytvořily úchvatné terasy s malými jezírky a vodními přepady. Je-li přítok mineralizované vody malý, voda v bazénku dosahuje tak tak k jeho hrázi a rychle se ochlazuje. Tím travertin na okrajích dál narůstá, hráz se zvyšuje a jezírko se prohlubuje. Pokud voda naopak přitéká rychle, travertin se na hrázích nestačí usazovat a vznikají sintrové přeteky ve tvaru roztodivných krápníků. Tureckým obyvatelům připomínaly chomáče bavlny, a tak travertinovou kupu pojmenovali Pamukkale – Bavlněný hrad. Organizace UNESCO zařadila tento jedinečný úkaz společně s pozůstatky antického města Hierapolis, které u termálních pramenů vyrostlo, už v roce 1988 na seznam Světového dědictví.
Travertinový útvar je poměrně rozlehlý (2,7 km dlouhý, asi 600 m široký a 160 m vysoký), ale stálé oteplování a vysoká návštěvnost ho postupně ničí. Nejvíce sil mu ubral hotelový komplex, který z něho přečerpával velké množství minerální, až 45 °C teplé a le…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Turecko