Už jméno napovídá, že za ideou parku Güell stál, podobně jako v případě některých dalších děl Antoniho Gaudího, podnikatel a průmyslník Eusebi Güell. Původním nápadem bylo vybudovat na svazích hory Carmelo nadstandardní bydlení pro barcelonskou smetánku. Nakonec tu žil samotný Gaudí, téměř sám.
Eusebi Güell byl bohatý podnikatel z vlivné katalánské buržoazní rodiny. Šlo o velmi vzdělaného člověka renesančního stylu, který se dokázal orientovat v literatuře, lingvistice a malířství stejně tak dobře jako v chemii a biologii. Především se ale proslavil coby mecenáš Antoniho Gaudího, kterému zcela důvěřoval a jemuž při realizaci zakázek velkoryse nechával volnou ruku.
Park, jenž dnes nese Güellovo jméno, byl inspirován anglickým konceptem města-zahrady. Cílem byl komplexní a esteticky sjednocený sídlištní celek zasazený do krásného přírodního prostředí. Oba vizionáři, Gaudí i Güell, měli zároveň v úmyslu vytvořit prostor prostoupený silným symbolismem, který by reprezentoval jejich společné politické a náboženské ideály: katolickou víru a katalánský patriotismus.
Vchod do parku například představuje vstup do ráje, utopického místa, kde vládne klid a blahobyt. Výškového rozdílu zhruba 60 m, který terén nabízí, zase architekt využil pro ideu duchovního růstu. Navrhl cestu, která vede na nejvyšší místo areálu, kde měla původně stát kaple. Místo ní je tu dnes umístěn kamenný monument Kalvárie. Gaudí se při jeho návrhu inspiroval talaioty, prehistorickými megalitickými památkami z Baleár. Na přístupovém schodišti i na dalších místech parku najdete nejrůznější katalánské symboly. Celý areál je při tom prodchnut jemným mystériem, v souladu s dobovým zájmem o tajemství a hádanky.
Park Güell, vybudovaný v letech 1900–1914, odráží už uměleckou zralost Gaudího. V tomto období zdokonalil svůj osobní styl a využil přírodních motivů ke konstrukčním a strukturálním řešením svých děl. Celé dílo charakterizuje nespoutaná představivost, tvořivá odvaha a bohatost tvarů a forem, které se zcela vymykají klasické strnulosti. Gaudího spolupracovníci pracovali ve stejné linii.
V parku se budete moci kochat neomezenou škálou geometrických tvarů, jen pravé úhly příliš nehledejte. I sloupoví svým sklonem připomínají spíše palmy. Dobře známý je obraz hadovitě se vlnící, 110 m dlouhé lavice, která lemuje velkou terasu ve střední části parku. Zdobí ji barevná mozaika z keramiky a skla ve stylu trencadís, oblíbená technika Gaudího a katalánských modernistů vůbec. Autorem dekorace je v tomto případě Josep Mario Jujol.
Přes obrovské úsilí, které Gaudí a Güell na projekt vynaložili, šlo nakonec o komerční fiasko. Podle plánů mělo být postaveno 60 luxusních rodinných domů, vybavených nejnovějšími výdobytky techniky a nabízejících panoramatický výhled na město. Domy měly být rozptýleny po obrovské zahradě o rozloze 17 ha, kde každá parcela měla 1200–1400 m2, přičemž ale zastavěno na ní mohlo být jen 200–240 m2.
Projekt ale Barceloňany nijak nenadchl. Pozemky byly na svou dobu drahé, a navíc značně vzdálené od centra města. Nikdo tehdy nemohl tušit, že do těchto „odlehlých“ končin jednou povede metro a k samotnému parku bude stoupat eskalátor. Nakonec se prodaly jen dvě parcely. Jednu koupil sám Gaudí. Z domu, kde architekt v letech 1906–1925 bydlel, je dnes muzeum. Vilu navrhl Gaudího přítel Francesc Berenguer i Mestres. Druhá parcela se stala majetkem advokáta Martího Triase i Domènecha, který byl společným přítelem Güella i Gaudího. Architektem byl v tomto případě Juli Batllevell i Arús.
Po smrti Eusebia Güella roku 1918 se dědicové rozhodli prodat svůj podíl barcelonské radnici, a park byl poté roku 1926 otevřen pro veřejnost. Od té doby se stal oblíbeným výletním a piknikovým místem, dějištěm řady kulturních a společenských akcí a také jedním z nejvýznamnějších turistických objektů Barcelony. Roku 1984 byla tato lokalita zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO v rámci památky „Díla Antoniho Gaudího“.
Fakt, že svého času šlo o komerční propadák, se mezitím stal historickou kuriozitou. Magický svět parku Güell denně přitahuje stovky návštěvníků, a není proto vůbec špatný nápad pořídit si lístky do placené části areálu předem.
Další články z vydání o Provincii Barcelona naleznete zde