Přemýšlíme-li o obyvatelích čínského hlavního města, musíme si před otázkou „Jací jsou?“ položit ještě jednu: „Kdo vlastně jsou Pekinčané?“ Vždyť více než polovina obyvatel Pekingu nejsou „čistokrevní“ místní. Do hlavního města se za prací, vzděláním, bohatstvím a možnostmi stěhují lidé z celé země.

Je to, jako kdyby v naší malé Evropě bylo jen jedno hlavní město, centrum všeho dění. V Pekingu se lze setkat opravdu se všemi možnými etnickými skupinami (a to jich je v Číně oficiálně padesát šest) a samozřejmě i s množstvím cizinců. Když jsem se do Pekingu před pár lety stěhovala, měla jsem pocit, že musím každou „bílou tvář“, kterou potkám, minimálně pozdravit na znamení sounáležitosti a podpory. Dnes se davům cizinců na náměstí Tchien-an-men, v Letním paláci či na hlavní třídě Wan-fu-ťin spíše vyhýbám.

Jak tedy poznat pravého Pekinčana? Takový Číňan je na své bydliště náležitě hrdý. Potvrzuje to máváním chu-kchou, rezidenční kartou, bez které by se v tomto městě nemohl usadit, pracovat a vůbec legitimně žít. Obdržet ji není lehké. Snaha o její získání vedla v minulosti často k fingovaným sňatkům, podplácení a jiným nekalým praktikám. Přísná pravidla pro její získání jsou totiž jedinou možností, jak zabránit, aby Peking nepraskl „ve švech“. I přes tato opatření je však přelidněný. Sami Číňané říkají, že jich je hodně a nejvíce je to znát v hlavním městě!

Dalším znakem typického Pekinčana je jeho dialekt. Tak, jako u nás poznáme Pražany podle dialektu s typickým prodlužováním samohlásek, Pekinčané si zase potrpí na chrčivé „er“ na konci většiny podstatných jmen. Pojedete-li taxíkem třeba k Severní bráně a budete pečlivě vyslovovat podle slovníku či průvodce „men“ (brána), nebuďte vyděšeni, poveze-li vás taxikář k „mer“. A nebojte se, nejde o vzdálené moře.

Dalším důležitým znakem místních je jejich postavení. Většina z nich se díky lehčímu přístupu ke kvalitnímu vzdělání (nejlepší střední a vysoké školy jsou právě v Pekingu) dopracuje i k dobrému postavení. Pekinčané většinou nevykonávají podřadnější práce, ty jsou pro migranty z jiných, chudších míst Číny. Běžný „místňák“ pracuje jako státní úředník, učitel či manažer. Průměrný měsíční plat v Pekingu je 3764 jüanů (asi 9400 Kč). Podle údajů Pekingského statistického úřadu je průměrný nástupní plat vysokoškoláka 3100 jüanů. Při práci pro mezinárodní firmy se platy vyšplhají často výše.

Zvláštností celé Číny je přezaměstanost, vždyť oficiální míra nezaměstnanosti v roce 2007 byla 0,75 %. Turista to pozná na vlastní kůži hned v první restauraci či obchodě, kam vstoupí. Během pár minut je u vás někdo z personálu s neodbytnou otázkou: „Co si přejete?“ Obzvláště nepříjemné je to v restauraci, kde číšník podá hostům jídelníček, dále nad nimi stojí a snaží se zachytit každé sebemenší přání. Labilnějšího Evropana to může lehce znervóznit, pokud neumí vysvětlit v čínštině, že chce chvíli přemýšlet nad tím, co si dá, a dívat se, co všechno vlastně na těch obrázcích v jídelníčku je. Podobné situace vyplývají i z toho, že si obsluha ráda povídá a radí, co je v jídelníčku, jakou má ono jídlo chuť, složení či účinky (stále je ještě možné objednat si třeba ptačí hnízda, polévku ze žraločích ploutví či jeleních parůžků na podporu mužské síly). Vzhledem k poetickým názvům některých tajemných specialit, které o jejich složení vůbec nic nenaznačují, takovou radu sinolog či čínsky hovořící jedinec ocení.

V obchodech je to stejné, prodavačky lepící se na zákazníkova záda chtějí také poradit, pomoci a případně zjistit, o co má ta blonďatá cizinka zájem? Co si to kupuje, že je její pleť tak krásně bílá? A zájem neprojevují jen prodavačky. V prvních letech jsem při nakupování v blízkém supermarketu sloužila jako chodící reklama. Číňané přicházeli, nakukovali do košíku, někteří se mi i občas prohrábli v navršeném zboží, a poté utíkali hledat stejný produkt.

Kde je však ta doba! Dnes již cizinec není takový skvost jako před lety, zvláště ne pro Pekinčany. Ti se totiž „vyšvihli“, mohou si dovolit i automobil, cestují a cizinci je již nelákají. Snad jen muži-cizinci jsou stále v kurzu mezi vdavekchtiv…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysoké Tatry