Tři návštěvy, tři byty, tři ukázky vcelku běžného bydlení v čínské metropoli v době „předolympijské“. Jenže jak známo, Peking se mění doslova ze dne na den, a tak už je teď dost možná zase leccos trochu jinak.
Inženýr Chung, konstruktér ve strojírenském závodě, žije spolu se svou ženou, zubní laborantkou, a se dvěma dětmi (ve městech výjimečná věc) na sídlišti v severovýchodní části Pekingu. Cesta z centra metrem a přecpaným autobusem sem trvá déle než hodinu, a kdyby pro nás na zastávku nedošli, asi bychom ten správný panelák hledali hodně dlouho. Problém cizince nespočívá v číslování domů, ale v názvech ulic psaných ve znacích.
Domy tohoto sídliště, postaveného někdy v polovině 80. let, nejsou žádným architektonickým skvostem, ale pokud je srovnáme s tím, co se tehdy stavělo u nás, pak mají jasně navrch. Tedy alespoň svými fasádami, které jsou mnohem nápaditější. Kvalita řemeslného zpracování vnitřních prostor se naopak zdá být zhruba na stejné úrovni, tedy socialisticky nevalná.
Chungovi bydlí v jednom ze šesti identických dvanáctipodlažních věžáků stojících vedle sebe v řadě; každý má před vchodem „garáž“, zastřešené prostranství, kde parkují desítky jízdních kol nájemníků. A zrovna u Chungovic domu je ještě jedna vymoženost, kterou v Pekingu nevidíme poprvé – pingpongový stůl pod širým nebem, dají-li se tak nazvat dva tlusté betonové panely položené na sobě, s řádkou cihel namísto síťky. Malým capartům, kteří stůl okupují, drsný povrch ani v nejmenším nevadí, hrají s obrovským nasazením a na svůj věk parádně. Zřejmě to tu funguje podobně jako v ulicích brazilských měst, kde kluci válí fotbal s hadrákem, a když se pak dostanou na travnaté hřiště, jsou v technice zpracování míče nedostižní.
Uvnitř domu nás v nevelkém výtahu překvapí dívčina, která sedí v kabině na židli, s úsměvem zdraví příchozí a obsluhuje panel s tlačítky. Jako „liftgirl“ takhle jezdí po celý den a zároveň je prý i domovnicí. Když nájemníci nahlásí nějakou opravu, zařídí vše potřebné. Dům patří státu, byty jsou buď tří nebo dvoupokojové, Chungovi mají ten menší, který si ovšem museli trochu uzpůsobit. Z poměrně prostorné předsíně vznikla obytná kuchyň, odkud se přes úzkou chodbičku prochází do dvou malých ložnic a do koupelny. Zařízení je velice jednoduché a účelné, žádná velká estetika: v „obýváku“ proti rohové lavici se stolem stojí lednička a na ní televize s videorekordérem, taktak se sem ještě vmáčkla miniaturní kuchyňská linka. Tu krášlí umělé květiny, v Číně všude dost rozšířené, jinak jsou jedinou výzdobou stěn dvě laciné reprodukce čínské kaligrafie. V koupelně dokázala hmota ovládnout prostor až tro…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysoké Tatry