S myšlenkou vytvořit na břehu Něvy u Finského zálivu vojenskou základnu s přístavem, skladišti na zboží a armádní výzbroj přišel za panovníkem hrabě Fjodor Golovin – zkušený generál a první ruský kancléř. Osud a výsledky obratné válečné politiky dali Petrovi tuto jedinečnou příležitost a on ji bez váhání využil.
Pevnost, která dala městu jméno
Při obhlídce bažinatých břehů narazil car na Zaječí ostrov, který mu svým tvarem připomněl válečný koráb rozrážející vodní hladinu. Bylo rozhodnuto. Na místě dlouhém 750 m a širokém 400 m se mimořádně dařilo rychlonohým ušákům – odtud jeho název. Dnes původní obyvatele ostrova připomíná socha zajíce vedle mostu při vstupu do pevnosti.
Podle legendy car uviděl, jak nad ostrovem krouží orel – symbol carské moci. Přikázal proto připlout se člunem ke břehu. Když vystoupil na pevninu, pokácel nejbližší borovici a vytvořil z ní kříž. Ten zabodl do země se slovy: „Tady bude stát pevnost.“ Současně na ostrově začaly vznikat hradby, svatostánek a vstupní brána. Původní obranný val zhotovený podle nákresů samého cara začal první architekt Petrohradu – původem Švýcar Domenico Trezzini – nahrazovat kamennými, resp. cihlovými hradbami. V roce 1712 pak na místě prvního dřevěného kostela zahájil stavbu monumentálního chrámu zasvěceného sv. Petrovi a Pavlovi. Podle svatostánku se pak začalo říkat celé pevnosti – Petropavlovská. Její jméno Sankt-Peterburg přešlo s původně německou výslovností na město, které se začalo rodit na březích Něvy. Chrám v Petropavlovské pevnosti je ukázkovým příkladem neopakovatelného architektonického stylu, tzv. petrovského baroka, který vytvořil právě Trezzini. Dokončen byl až v roce 1733, už po smrti velikého cara. Věž i s figurou anděla na špici měří úctyhodných 122,5 m a pyšní se titulem nejvyšší stavby v Petrohradu. Bohatě zdobené interiéry měly kromě náboženské i další funkci – sloužily jako hrobka carské rodiny. V roce 1725 tu našel místo posledního odpočinku i sám Petr Veliký…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 8/2018