Kdybyste se ocitli na Tartiniho náměstí v Piranu se zavázanýma očima, sotva byste pak po sejmutí šátku uvěřili, že nestojíte v centru nějakého italského města. A není divu, většina zdejších domů a paláců vyrostla za nadvlády Benátčanů, jež trvala dlouhých 500 let. O Piranu se v té době dokonce říkalo, že jsou to druhé Benátky.
Na půvabném poloostrově Punta u Piranského zálivu založili osadu už staří Řekové, když kolonizovali pobřeží Jadranu. Vystřídali je Římané a Byzantinci a od konce 13. století patřil Benátské republice. Ta přinesla Piranu hospodářský rozmach, město vzkvétalo díky olivovým hájům, vinicím, rybářství a příjmům z prodeje soli z nedalekých solných polí v Sečovlje, Strunjanu a Luciji. Na Piran si brousila zuby i habsburská monarchie, až ho v roce 1797 získala. Zlaté časy už ale byly ty tam. Město si nepolepšilo ani po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, kdy spadlo do klína Italům. Zůstalo v jejich rukou až do roku 1954, kdy byla tato severní část Istrie připojena k jugoslávské federaci na základě Londýnské smlouvy, jež poněkud opožděně řešila územní spory mezi Itálií a Jugoslávií. Dnes Piran patří Slovinsku, které ho chrání jako kulturní památku, neboť představuje dokonale zakonzervované středověké město.
Autem se do historického Piranu nesmí. Z parkoviště ale není do města daleko a hlavně je stále na co se dívat. Jdeme pěšky po nábřeží, které se stáčí do velkého oblouku. Zátoku piranského přístavu lemují typické benátské domy. K nábřežní zdi jsou připoutány rybářské loďky, s nimiž moře lehce pohupuje. Na některých sedí rybáři a připravují sítě na večerní lov. Po obou stranách dlouhého mola kotví jachty turistů. Přístav přechází v malebné náměstí neobvyklého oválného tvaru. Vstupujeme na ně mezi dvěma kamennými vlajkovými sloupy z 15. století, zdobenými při úpatí reliéfy sv. Marka se lvem a svatého Jiří, který je oficiálním patronem města. Rozhlížíme se kolem a naše oči těkají z jedné budovy na druhou, jako by ani nestačily pojmout tu kouzelnou nádheru, jež nás obklopuje. Na mramorové dlažbě náměstí, čerstvě spláchnuté vodou, se odrážejí fasády okolních budov, postavených v různých historických slozích: Benátský dům v benátské gotice, barokní rodný dům Tartiniho, radnice v historizujícím slohu. Míříme nejprve doprostřed k soše Giuseppe Tartiniho s houslemi a smyčcem v rukou, po němž bylo náměstí pojmenováno. Tartini se narodil v domě vedle kostela sv. Petra, který stojí na východní straně náměstí. Geniální hráč na housle a proslulý bouřlivák však strávil většinu svého života v Padově, kde skládal hudbu, učil na housle a vystupoval. Brilantními vystoupeními si vyslouž…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Slovinsko