Po stopách malíře Jana Zrzavého

Malíř Jan Zrzavý, legendární postava výtvarné avantgardy dvacátého století, pocházel z Vadína, obce u Havlíčkova Brodu. V knihách však bývá jako jeho rodiště uváděna i sousední ves Okrouhlice. Jak je to možné? Stavení, v němž budoucí malíř 5. listopadu 1890 spatřil světlo světa, totiž bylo školou, střídavě patřící dvěma obcím. Zde vyučoval i bydlel jeho otec – řídící učitel Jan „Hanuš“ Zrzavý se svou rodinou.

Budoucí velký umělec Jan Zrzavý se sice narodil na vsi, rozhodně však nebyl vychováván jako typické venkovské dítě. Jako syn řídícího učitele nesměl chodit bos, oblékal námořnické šatičky… Ostatní děti se mu proto posmívaly a příliš ho mezi sebe nebraly. O to víc se plachý chlapec nořil do světa fantazie.

Odmalička rád kreslil a byl vášnivý čtenář. Hrával si i s panenkami své sestry – šil jim šatičky a maloval obličeje. K nejsmutnějším zážitkům patřila ztráta houpacího koníčka: „Moc jsem se z něho těšil, krmil ho, ošetřoval. Doplatil na vodu. Zatáhl jsem ho jednou před školu, až na břeh Sázavy, tam byla mělčina písčitá, a začal jsem ho mýt. U mlýna vytáhli stavidla, z náhonu se přihrnula velká voda a koníčka mi vzala…“

Dávné dětské vzpomínky se po letech promítly do jeho snové prózy s autobiografickými prvky nazvané Jeníkovy pohádky: „Jeník bydlel se svými rodiči ve velkém starém domě na kraji vesnice. Byl to prostorný a temný dům a v prvém poschodí měl řadu vysokých velikých pokojů, které nikdo neobýval. Někdy tam Jeník zašel a klíčovou dírkou nebo skulinou ve dveřích díval se dovnitř. Okna byla zabedněna dřevěnými okenicemi, a dlouhými štěrbinami v nich dralo se do pokoje sluneční světlo. V jeho dlouhých pruzích vznášely se bledé postavy se zavřenýma očima…“

Dům mimo vyučování působil až zlověstně a Jan se na tmavých chodbách bál. Když ho otec někdy večer poslal do kabinetu pro pomůcku, chlapec musel projít kolem kresby lidské kostry a pak se mu zdál hrůzný sen o kostlivci… A u schodů do prvního patra se prý zjevoval přízrak ohnivé hlavy! Jen ve velkém pokoji školního bytu se vždy cítil v bezpečí: „Tam jsem snil, vymýšlel si svůj svět, znal jsem každý kus nábytku a rozmlouval s těmi věcmi jako s živými… Vidím ty cestičky do dřeva vyšlapané… Když mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let, postavili nám vedle školy domek, z našeho bytu udělali další třídu… To byl konec, konec domova.“

Na budově staré školy je nyní umístěna pamětní deska a busta Jana Zrzavého. Další památky na slavného rodáka však byly odvezeny do Krucemburku, kde je malíř pochován. Místní lidé z Vadína rádi ukážou cestu ke staré škole a někteří si i postesknou, že v obci nezůstalo na umělce více připomínek.

Přitom Jan Zrzavý od roku 1956 v rodné vsi a okolí nalézal velký zdroj inspirace. Bydlel a pracoval v podkrovním bytě nad poštou, kde ho navštívila i Dagmar Maxová, editorka knihy jeho vzpomínek: „Do podkroví se jde přes dvůr s hromadou uhlí nebo sněhu a po temných krkolomných schodech. V malém ateliéru je však dobré světlo a pokoj má za oknem táhlou, trochu smutnou pláň s Lipnicí na obzoru… Starosvětský pokojík se zdá na první pohled přeplněný, ale není to pokoj sběratele. Věci tady mají jinou hodnotu.“

V malířových stopách se můžeme vydat i do nedaleké Krásné Hory, kam rodina Zrzavých chodívala na bohoslužby. V obci se zachoval pozoruhodný soubor církevních staveb, zahrnující původně gotický kostel (přestavěný v roce 1692), zvonici a márnici. Cesta do kostela se  tehdy odbývala v zimě i v létě pěšky. „Chodil jsem rád i nerad, mši jsem moc nerozuměl, všechno bylo tehdy latinsky. Ale kostelík byl překrásný a rád jsem poslouchal zpívání,“ vzpomínal Zrzavý po letech. Jako dítě zde obdivoval i sváteční výzdobu: „O Velikonocích stavěli v krásnohorském kostele boží hrob z papíru, měl tři oblouky za sebou, jakoby mramorové, po stranách stáli velcí římští vojáci…“

Později, jako uznávaný malíř, zamýšlel vyzdobit kostelíček v Krásné Hoře vlastními freskami. Škoda, že záměr již neuskutečnil… Oblíbený kostelík však zvěčnil na zasněných obrazech z roku 1940 a 1943 (v majetku Moravské galerie v Brně a Národní galerie v Praze).

Nejnápadnější stavbou areálu je rozložitá dřevěná zvonice z 18. století postavená na půdorysu protáhlého obdélníka. Vzpěradlová konstrukce spočívá na vysoké podezdívce; hlavním nosným prvkem jsou tzv. štenýře – soustava rohových sloupů vytvářejících hranol. Barokní zvonice i márnice jsou kryté šindelem. Na vstupních dveřích kostela upoutá malba z doby kolem roku 1700, znázorňující Předání klíčů.