Po stopách operace Overlord

„Odstartovali jsme z anglického Dorsetu v jedenáct v noci z 5. na 6. června. Halifax táhl za sebou 6 kluzáků. Naším úkolem bylo obsadit most přes kanál Orne předtím, než ho mohou Němci vyhodit do vzduchu. Když jsme dosáhli pobřeží, halifax nás odpojil a letěl dál bombardovat Calais. Letěli jsme v šesti tisících stopách. Když se velitel ptal pilota, jestli vidí kanál, řekl ne, a tak jsme klesali do 2000 stop, pak ho spatřil. Přistáli jsme tak prudce, že nás to v kluzáku povalilo na hromadu, ale vyskákali jsme a ocitli se kousek od mostu. Na jeho konci stál německý voják, když nás uviděl, utekl.“

Zdaleka ne všichni ze 135 000 mužů, kteří se zúčastnili první vlny invaze spojeneckých vojsk do Normandie měli takové štěstí jako Steven Davies z anglického Bradfordu. Také mně přálo štěstí, že jsem tohoto muže potkal. Před ním jsem oslovil desítky jiných ve vojenských uniformách s řadou válečných křížů a dalších vyznamenání. V Normandii se ale v červnu 1944 nikdo z nich neocitl tak brzy po vydání rozkazu k započetí operace Overlord jako Steven Davies. Vysoký statný muž seděl se svými přáteli v kavárně Gondrée u zvedacího mostu v Benouville, který vešel do historie pod krycím názvem Pegasus. „To je náš hrdina,“ upozornila mě na jeho přítomnost majitelka kavárny, prvního osvobozeného domu  na francouzském území. Se spojeneckými vlajkami neustále vyvěšenými na průčelí patří k tradičním místům, kde se váleční veteráni každoročně scházejí.

Stěny kavárny jsou ověšeny desítkami zarámovaných obrázků a vylepeny stovkami fotografií. „Podobně jako tenhle skončil tenkrát náš kluzák,“ ukazuje pan Davies na fotku rozbitého bezmotorového letounu, vyrobeného z překližky a plátna, „přežili jsme to, ale ne všichni tak dobře dopadli. Leží teď na hřbitově v Ranville kousek odsud,“ říká a v očích se mu zalesknou slzy. V situacích, které prožili, se rodila doživotní přátelství a události se všem nesmazatelně vryly do paměti. Válečných hřbitovů je na normandském pobřeží rozeseta celá řada. Nejpůsobivější a nejrozlehlejší je americký hřbitov v Colleville sur Mer nad pláží Omaha, s výhledem na moře, s devíti tisícovkami bílých křížů vyrovnaných do dlouhých řad. U některých je do trávníku zapíchnuta americká vlaječka, u jiných leží květiny. Přinášejí je sem rodiny vojáků a jejich spolubojovníci a návštěvu nevynechají ani turistické výpravy.

„S námi sem skákali parašutisté, měli jsme připravit půdu pro vylodění.“ Britské a kanadské  jednotky a oddíly Svobodných Francouzů obsadily úsek pláží, označených krycími jmény Sword, Juno a Gold,  vedle nich na východ byly Omaha a Utah, k nimž v ranních hodinách 6. června směřovali od jihoanglických břehů Američané. „Tady to Američani měli asi nejtěžší,“ ukazuje na snímek vysokého útesu s betonovou pevností. Pevnost Pointe du Hoc bránilo  šest dělostřeleckých baterií. Zneškodnit je bylo úkolem  rangerů plukovníka Jamese Ruddera, kteří pomocí lan a žebříků slezli skalní útesy a kryti z moře  palbou dvou torpédoborců pevnost dobyli. Krátery po dělostřeleckých granátech, zákopy obehnané ostnatým drátem a poškozené betonové opevnění ještě dnes výmluvně vypovídají o urputnosti bojů, ke kterým tady došlo. Zatímco veteráni líčí svým synům taktiku dobytí strategického bodu, jejich vnuci se honí po cestičkách, protože tehdejší počínání svých dědů nechápou. Každý muž, který v ten den vstoupil na pláž Omaha, byl hrdinou… vybaví se mi slova amerického generála Omara Bradleyho, která jsem četl v potrhaných cyklostylovaných válečných novinách, vystavených v Památníku Bitvy o Normandii, moderním muzeu na okraji Bayeux, které bylo jako první město ve Francii osvobozeno již 7. června. Spolu s mnoha dalšími unikátními dokumenty, letáky, vojenskými rozkazy, poznámkami a fotografiemi snad nejlépe zaznamenává postup Spojenců v Normandii od 6. června do 22. srpna. Vystavuje také vojenskou techniku, zbraně, uniformy vojáků a jejich vybavení a v kinosále několikrát denně běží výjimečné filmové záběry.

Další muzeum invaze stojí přímo na pobřeží v Arromaches. Jako všechny další památníky ho z dálky ohlašují vlajky spojeneckých zemí, v tomto případě i červeno-bílé s modrým klínem. Připomíná totiž i podíl československých vojáků na vítězství Spojenců ve druhé světové válce, byť se vlastního vylodění nezúčastnili. K 50. výročí invaze v roce 1994 bylo kousek odtud postaveno kruhové kino „Arromanches 360“. Film o délce 18 minut nazvaný Cena svobody kombinuje autentické a současné záběry. Promítaný na devět pláten, která obklopují stojící diváky, je nesmírně emotivně vtahuje do dramatických událostí při obsazování pláží.

„Tady můj kamarád se vylodil v Arromanches. Stavěli tam umělý přístav. Nejprve potopili staré lodě, které vytvořily jakýsi štít. Z Anglie dotlačili 80 metrů dlouhé betonové bloky, sestavili z nich 4 míle dlouhý vlnolam a za ním vybudovali z ocelových pontonů přistávací mola a plovoucí rampy, po kterých přejížděla z lodí na břeh auta a tanky,“ vypráví Steven Davies za svého málomluvného přítele. Zbytky umělého přístavu, který značně urychlil vylodění těžké vojenské techniky, jsou dodnes patrné. Procházím po jemném písku, na kterém tehdy přišpendleni palbou z vysokého břehu leželi britští vojáci, jejichž cílem bylo umlčet protivníka a obsadit jeho pozice v zákopech. O kus dál se nad strmým břehem, který museli překonat, zlověstně vypínají betonové kryty dělostřeleckých baterií. Longues Battery, součástí mohutného Atlantického valu, je jedinou německou pobřežní baterií, kde dodnes zůstaly zbraně. Tehdy ostřelovaly spojenecké lodě přibližující se k pobřeží.

„Jezdím do Normandie každý rok, vždycky nejprve sem do Gondrée, popovídat s kamarády. Na hřbitov, do nějakého muzea, letos si prohlédnu Muzeum radaru v Douvres v dochovalé bývalé německé radarové stanice, v podzemním krytu, s vybavením a výzbrojí,“ loučí se pan Davies a odchází ke stolečkům před kavárnou, k rodině, která ho na jeho cestách za vzpomínkami doprovází. Nad mapami se tady veteráni, zájemci o historii i běžní turisté radí, která místa navštívit. Mohou si vybrat i z osmi barevně označených tras pro motoristy o délce 70 až 210 km, které je provedou po mnoha památnících na vyloďovací operaci, jež tak významně přispěla ke konci II. světové války.