Transalpina

Tříčlenná kutálka vyhrává staré rakouské marše. Mašinfíra vyklepává rytmus do okraje otevřeného okénka parní lokomotivy, z něhož pozoruje pestrobarevný rej na nástupišti. Dámy v dlouhých róbách a s širokými klobouky na hlavách, zavěšeny do pánů oblečených do tmavých šatů či upnutých vojenských uniforem s blyštivými knoflíky, se na něm procházejí mezi turisty s batohy a kamerami. Když se ozve dlouhé zapísknutí, cestující nastoupí do hnědě, zeleně a modře natřených vagonů první, druhé a třetí třídy a z komínu mašiny se vyvalí hustý kouř doprovázený těžkým oddychováním parního kotle. Na zelenou se pak vlak pomalu rozjede.

Z výchozí stanice v italské Gorizii, jež leží 86 metrů nad mořem, táhne historická lokomotiva z železničního muzea v Lublani vlak stále do mírného stoupání. Před stoletím, kdy byla postavena, spojovala tato trať přístav v Terstu s Vídní. Provoz na ní zahájil v roce 1906 dědic rakouského trůnu František Ferdinand. Části trati byly pojmenovány podle pohoří, jimiž procházely. Úsek mezi Terstem a Jesenicí na severu dnešního Slovinska dostal název Bohinjská dráha podle stejnojmenného jezera. Říká se mu ale také Transalpina. Výstavbu v letech 1901–1906 pozorně sledovala veřejnost, protože šlo o technicky velmi náročné dílo, vedoucí značně obtížným terénem. Jen ve zmíněném úseku bylo nutné postavit na 40 tunelů, tři galerie a šest desítek mostů, z nichž Solkanský patří ke skvostům mostařského umění. Vzdálenost 85 metrů mezi kamennými pilíři hlavního oblouku je dokonce údajně největší na světě v kategorii železničních mostů. Celkem je most dlouhý 220 metrů. V době svého vzniku měla tato železnice strategický význam. Během první světové války převezla většinu válečného materiálu a vojáků na Sočskou frontu. Solkanský most byl několikrát poškozen, ale dodnes si zachoval svůj původní ráz. Po rozpadu Rakouska-Uherska dráha ztrácela na významu. Dnes už po ní nákladní vlaky jezdí spíš výjimečně a na trati převládá osobní doprava. Několikrát za léto se pak vydává z Gorizie do Bledu zvláštní parní vlak, jehož nostalgická jízda připomíná časy dávno minulé.

Trať vede prvních několik desítek kilometrů údolím proti proudu řeky Soča, do něhož pomalu probleskuje ranní slunce. Vápence v jejím povodí dodávají řece charakteristickou zelenavou barvu. Od Mostu na Soči pak železnice kopíruje tok říčky Bača. Prochází krásnou krajinou alpského podhůří, lemují ji rozlehlé louky s typickými slovinskými seníky a malé vesničky s domy roztroušenými na svazích. Kupé co chvíli nakrátko zahalí tma, když vlak projíždí tunelem. Za stanicí Podbrdo se ve vagonech rozsvěcují světla, Bohinjský tunel proražený p…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Slovinsko