Tatranští velikáni

Světu žulových velikánů se oddali natolik, až se velikány stali sami. Čtyři vám teď ve zkratce představíme, ale mohlo by jich být pochopitelně mnohem víc.

Mrtvým na památku
„Omamující a zdlouhavá choroba, jejíž recidiva se objevuje pravidelně,“ tak se kdysi vyjádřil o Vysokých Tatrách malíř Jaroslav Votruba. Touto větou se dá charakterizovat i vztah, jaký měl k těmto horám krajinář Otakar Štáfl, rodák z Havlíčkova Brodu. „Nakazil“ se totiž hned při první návštěvě v roce 1913, později si zřídil ateliér na Štrbském Plese a od roku 1929 se stal spolunájemcem chaty na Popradském plese. Tam žil se svou druhou manželkou Vlastou, spisovatelkou a vášnivou horolezkyní, a tam také oživil svoji starší myšlenku zřídit symbolický hřbitov obětem hor, ke které ho inspirovaly často nevkusné pamětní cedule roztroušené po různých koutech Tater. Se ženou, několika přáteli a s pomocí Klubu československých turistů začali v roce 1936 budovat hřbitov v limbovém háji jižně od jezera, pod žulovou stěnou Ostervy. Postavili kapličku, osadili ručně vyřezávané a malované kříže, které jim vyrobil lidový umělec Josef Feiač-Šumný z Detvy. Do kapličky namaloval Štáfl obraz Snášení raněného. V roce 1938 však musel Štáfl s manželkou Slovensko opustit a Symbolický cintorín potom dokončili bez jejich účasti. S mottem „Mrtvým na památku, živým pro výstrahu“ byl slavnostně vysvěcen v roce 1940, ale Štáflovi už jej nikdy nespatřili. Na konci války oba zahynuli při americkém náletu na Prahu. Na hřbitově, který je ve světě zcela ojedinělý, mají alespoň společnou pamětní desku.

Tatranský babylon
Vztah k Vysokým Tatrám získával Ivan Bohuš již v útlém věku díky rodičům, kteří s ním jezdili z Levoče do hor na turistické výlety, a později i na gymnáziu, kde ho učil známý horolezec Josef Brandobur. Po maturitě začal pracovat ve Starém Smokovci a současně dálkově studovat práva, jeho životu dal ale najednou úplně jiný smysl těžký úraz při horolezeckém výstupu. A nasměroval ho k regionální historii, které se věnoval nejprve ve funkci ředitele Podtatranského muzea v Popradu a od roku 1957 jako vedoucí Muzea TANAPu v Tatranské Lomnici.

Veřejnost zná Ivana Bohuše hlavně jako autora dlouhé řady naučných článků a mnoha publikací s tatranskou tematikou, méně se už ví, že se zcela zásadně zasloužil o uspořádání tatranského názvosloví. V prvních letech existence TANAPu byla sice zřízena názvoslovná komise, jenže z organizačních důvodů v ní nakonec osaměl a případné nejasnosti konzultoval s akademií věd nebo s jazykovým ústavem. Často šlo o sisyfovskou práci, protože ve Vysokých Tatrách se vyskytují názvy slovenské, goralské, německé i maďarské a dohromady jich je okolo 45 000, což je číslo až děsivé. Výsledky svých zkoumání mnoho let průběžně uveřejňoval v časopise Vysoké Tatry, kde také vycházel jeho dlouhodobý seriál Kto bol kto vo Vysokých Tatrách. Knižně vydaly přehled názvosloví Štátne lesy TANAPu v roce 1996 pod názvem Od A po Z o názvoch Vysokých Tatier.

Pavouk
Do Vysokých Tater přijel Pavol Pochylý z Bratislavy poprvé jako patnáctiletý, a než se rok s rokem sešel, absolvoval téměř všechny tehdejší nejobtížnější výstupy. V roce 1963, kdy dosáhl plnoletosti, už byl autorem několika nových cest, které vzbudily velký ohlas a o nichž se dodnes mluví s respektem. Možná si tehdy ani neuvědomil, že začíná psát novou kapitolu tatranského extrémního horolezectví, tak snadno mu to šlo – v severní stěně Malého Kežmarského štítu, v plotnách Jastrabí věže, v Galerii Ganku. Průkopníkem se stal i na polské straně Tater, odkud si přinesl přezdívku Pavouk, která se rychle vžila. Měl talent od pánaboha, a tak si dovoloval věci, jež byly pro jiné doslova demoralizující – do těžkých cest nastupoval odpoledne a klidně i za špatného počasí. V západní stěně Lomnického štítu, jež byla pro svou obtížnost málem zbožštěna, přelezl se spolulezcem čtyři těžké cesty za tři a půl hodiny včetně sestupů. Ale to bylo jen intermezzo před dalšími a těžšími tatranskými prvovýstupy, které pak už cíleně dělal v nejtěžších zimních podmínkách. A zároveň si dělal nepřátele; spousta lidí ho „nemusela“, spoustu lidí zase nemusel on a nijak se s tím netajil. Nakonec ho v největším rozletu přibrzdil konflikt s tehdejšími zákony. Šest let bez hor a bez tréninku jakoby mu ale vůbec nevadilo, a tak brzy po propuštění přešel v zimě sólově celý hlavní hřeben Západních, Vysokých i Belianských Tater. Bylo to hlavně vítězství jeho neskutečně silné vůle a on sám si prý přechodu vážil víc než svého pozdějšího senzačního zimního sólového prvovýstupu severní stěnou Eigeru. Sólový přechod zimních Tater po něm dosud nikdo nezopakoval.

V únoru 2000 zahynul Pavol Pochylý alias Pavouk v severní stěně Malého Kežmarského štítu spolu se svým bratrem Ondřejem, také vynikajícím horolezcem.

Král nosičů
Skalnatá chata byla původně ohniskem, které různí majitelé postupně obestavovali a přestavovali, až vznikl současný objekt. Stojí na pěkném místě ve svahu při Tatranské magistrále, jen pár minut chůze od stanice lanovky na Skalnatém Plese, která však není moc vidět. Zato se odtud otevírá nádherný výhled dolů do kraje, kde je dobře patrná i obec Veľká Lomnica, odkud pochází současný chatař Ladislav Kulanga. V mládí tam hodně sportoval, věnoval se hlavně atletice a hokeji, nakonec si ho ale přitáhly hory, na něž odmalička hleděl. A už nepustily – dlouhá léta nosil na Zbojnickou, Téryho a Zamkovského chatu, kde nějaký čas i chatařil, a nakonec si pronajal a opravil Skalnatou chatu. U vchodu tu má postaveny poutače, připomínající jeho nosičské rekordy, které jsou jak z jiné planety: na Téryho chatu vynesl 151 kg, na Zamkovského 207,5 kg a ze Skalnaté chaty snesl dolů na Štart 211 kg. Sám ale říká, že ho rekordy nikdy moc nezajímaly; vynášky pro něj byly vždy jen způsobem, jak se k Tatrám ještě více přiblížit. A jen co vysloví jméno milovaných hor, rozpovídá se o nejrůznější podobách, kterými ho horský svět oslovuje. Mluví potichu, jakoby mimoděk, ale o to přesvědčivěji.

Další články z vydání o Vysokých Tatrách zde

Vysoké Tatry v umění