Až do začátku léta zůstávají v zastíněných žlebech ztvrdlá firnoviště, která odtávají až uprostřed léta. Po návětrných svazích hor stoupají mořské větry nasycené vláhou a co chvíli zkropí horská úbočí hojným deštěm. Jindy zahalí nízko plující oblak skalnaté vrcholky mléčně bílou mlhou, která přechází v mrholení. Někdy stoupá mlha i z údolí a pravidelná ranní rosa zmáčí nejen mechové polštáře, ale i spacáky turistů. Všechna tato voda se stahuje do mnoha horských pramenišť rozsetých na plochých rozvodích a ještě častěji v karech pod skalními stěnami. V nich se rodí desítky horských potoků a říček. Jejich nevyrovnaný, skokovitý běh do údolí, kdy si razí cestu přes balvany a skalním podložím, vytváří mnoho malebných kamenitých koryt, kaňonů a tajuplných soutěsek. V době jarního tání a po přívalových deštích se úzká potoční koryta mění v temně hučící dravé řeky, jejichž kalná voda je plná kmenů. Proud zvedá ze dna nejen písek a malé oblázky, ale i větší balvany a vrhá je proti skalním stěnám na dně kaňonu, a tak do nich hloubí okrouhlé obří hrnce. Z podemletých stěn se občas do koryta zřítí kusy skal, které ho zatarasí, a tak vznikne malá přírodní hráz s průtokovým jezírkem.
Právě tyto hluboké kaňony a temné, úzké soutěsky lákají během léta mnoho turistů k túrám po svém kamenitém dnu, kudy si razí cestu k moři zpravidla polovyschlý potok či menší dravá říčka. Taková cesta je plná zábavy a malých překvapení. Na mnoha místech voda vyhloubila do skalního podkladu hluboké tůně nebo vytvořila za kamennou hrázkou klidné bazénky, ve kterých se dá bez obtíží koupat a dokonce i plavat. Některé z nich jsou tak hluboké, že je do nich možné z okolních skal a balvanů skákat. Tam, kde je spád řeky zvlášť dramatický, vznikají divoké peřeje, katarakty a vodopády, místy pospojované dokonale vyhlazenými skluzavkami připomínající skutečné tobogány. A tak není divu, že zatímco turisté se spokojí pouze sledováním říčního toku a obdivují se přírodním krásám skalnatého údolí, přicházejí do stejných míst vyznavači jednoho z nových adrenalinových sportů – canyoningu, česky označovaného krásným novotvarem „roklování“ – aby si tu vyzkoušeli své síly a pohráli si se svým osudem. Tito zájemci o dobrodružství, oblečeni do vyztužených neoprenů, ochranných helem a někdy i plovacích vest, se vydávají většinou pod vedením místních instruktorů do vodního proudu. Překonávají ho s pomocí lan, nechávají se jím strhávat, skáčou do hlubokých tůní a prolézají pod přepady. „Sjíždění“ řeky vlastním tělem sice není nikterak rychlé, ale není kam spěchat. Zvláště oblíbené jsou strmé soutěsky potoků a říček v oblasti Spelunca, ale i mnohé další. Každý, kdo tudy prochází, musí uznat, že skály se zde k sobě místy přibližují opravdu „na rozpažení“. Její jméno si počešťujeme na „špeluňku“ a zdá se nám zcela výstižné. Stejně tak krásné a romantické jsou i kaskády Du Polischellu v jednom z nejznámějších kaňonů na Korsice.
Říčka na dně soutěsky je plná tůní a drobných kaskád, které lákají ke koupání. Jen v teniskách a plavkách se vrháme do vody a přes skluzavky se drápeme výš proti proudu. Právě tady potkáváme dvě skupinky „neopréňáků“, kteří se chystají na své první seskoky a sjezdy v proudu. Chvíli pozorujeme jejich taktiku, ale tak velké přípravy na tak malou vodu mi připadají celkem zbytečné. Z toho, co jsme poznali, se zdá, že na korsických říčkách je canyoning poměrně bezpečný, a proto se mu může s dobrým vybavením oddávat téměř každý. Nakonec ale postupujeme dál, a když už to říčním korytem pro časté peřeje a vodopádky nejde dál, šplháme na okolní skály, kde vysoko nad korytem vede úzká lesní cesta. Když se opět spouštím do kaňonu říčky, jsem již daleko od všech adrenalinových turistů a v tišinách pod kameny pátrám po vzácném endemickém mločíkovi. Jako zázrakem ho opravdu nacházím. Uspokojen a nemálo potěšen tímto nenadálým nálezem se vydávám na cestu zpět. Ale jak už to v horách bývá, počasí se rychle mění a začíná pršet. Namoklé skály se stávají čím dál kluzčí a pohyb po nich, vysoko nad kamenitým dnem rokliny, je opravdu nebezpečný. A tak mi nezbývá, než nechtěně okusit kouzlo „roklování“. Kloužu po obřích balvanech, vrhám se do tůní a proplouvám peřejemi – bohužel však bez neoprenu, přilby a plovací vesty. Ani to lano nemám. Hledání endemických mločíků je opravdu adrenalinový sport, napadá mě ve chvíli, kdy jsem se propadl vodopádem do menší tůně, odkud vede jediná úniková cesta kolmým šplhem po ohlazeném kmenu zlomeného stromu. Když jsem se s vypětím všech sil, podrápaný a otlučený vyškrábal konečně na okraj kaňonu, změnil jsem i názor na bezpečnost canyoingu na korsických říčkách.

Další informace o Korsice naleznet zde: www.sopka.cz

Jan Votýpka, jr.