Obecně panuje představa, že pobřeží mezi Barcelonou a Tarragonou lemují nekonečné písečné pláže a že se tam dá na rozdíl od divoké Costa Bravy najít jen pár skutečně zajímavých míst. Rozhodně to však neplatí pro pobřeží kraje Garraf asi 50 km od Barcelony.
V přírodním parku stejného jména vede silnice po úbočí příkrých, tmavě zelených svahů, mezi nimiž září bělostné skály. Místy se prudce zařezávají do klidné hladiny Středozemního moře, jinde je od vody odděluje úzký pruh písčité pláže, ze silnice jen stěží viditelný. Malé zátoky jako Cala Morisca, Els Balmins, La Desenrocada nebo zlověstně znějící LʼHome mort (Mrtvý muž) jsou na hony vzdáleny rušným středomořským plážím, kde v sezoně nenajdete místo, kam položit ručník. Připravte se ale na to, že plavky se v těchto místech příliš nenosí.
Za zastávku rozhodně stojí vesnice Garraf na úpatí špičatého masivu La Falconera s menší půvabnou pláží lemovanou stylovými sezonními domky „plovárenského“ stylu 30. let, vyvedenými v elegantní zelenobílé kombinaci. Rozhodně se zastavte v Bodegas Güell, vinařství, jehož stavby navrhl Antoni Gaudí.
Turistickou hvězdou této části pobřeží je Sitges, kdysi poklidná rybářská víska, dnes jeden z nejvýstavnějších přístavů regionu Costa Barcelona, známý svou kosmopolitní a liberální atmosférou. Stačí se podívat na demografické složení tohoto třicetitisícového města. Zastoupeno je tu 70 národností, celých 11 % populace tvoří Britové. Volně se tu dýchá gay a lesbické komunitě. Městem mě provází María, třicátnice rumunského původu, která se sem před pár lety přestěhovala z Barcelony se svou přítelkyní. Když pak sedíme všechny tři u kávy, nemohou si obě ženy vynachválit, jak dobře se v Sitges cítí.
Je nemožné mluvit o Sitges a nezmínit se o zásluze, kterou na jeho dnešní okázalé podobě mají Americanos. Stačí si připomenout, že v polovině 19. stol. více než čtvrtina Katalánců, kteří obchodovali s Amerikou, pocházela právě ze Sitges. Ti, kteří zbohatli, postupně vytvořili ze svého města malou Havanu, jak honosnými budovami, tak i celkovou infrastrukturou. Někteří se sem vrátili, jiní už zůstali věrni Americe, jako například proslulá rodina Bacardi, která se zapojila do bojů o nezávislost Kuby. V Sitges dnes najdete muzeum Casa Bacardi, které představuje historii slavné značky i rodiny.
Sitges bylo atraktivním cílem už od konce 19. stol. Přispěl k tomu velkým dílem malíř a spisovatel Santiago Rusiñol. Zastavil se tu jednou na cestě do Vilanovy a město jej nadchlo natolik, že se sem rozhodl okamžitě přestěhovat. Nechal si upravit původně prostý rybářský dům, dnes muzeum Cau Ferrat, který proměnil v místo setkávání básníků, malířů, hudebníků a intelektuálů. Přemístil sem svou působivou sbírku kovaných železných předmětů a místní kulturní život zcela rozvířil poté, co tři roky po sobě zorganizoval Modernistický festival. Jedním ze zákoutí města, které Rusiñolovi nejvíce učarovalo, byl „Modrý dvůr“, el Pati Blau, v ulici LʼAngel Vidal číslo 10. Malíř ho zvěčnil roku 1903 na jednom ze svých pláten. Pati Blau tu stále je, se zdmi stejně modrými jako před 100 lety.
V kulturních šlépějích Rusiñola šel americký milionář Charles Deering. Nechal postavit impozantní Palau Maricel, spolu s kostely Sant Bartomeu a Santa Tecla nejvýraznější architektonickou dominantu Sitges, a umístil do něj svou sbírku umění. Stavební práce řídil Miquel Utrillo, spolu s Rusiñolem hlavní člen katalánského modernistického hnutí. Už na první pohled je Palau Maricel stavbou, která se dá jen těžko stylově zařadit. Jde o jakousi stavební mozaiku, jež zachovává například gotický oblouk p…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Provincie Barcelona