Návštěvník Švýcarska snadno nabývá dojmu, že ona otřepaná klišé, včetně pohlednicových scenerií a zdravě vyhlížejících krav s typickými zvonci, jsou vlastně věrnou reprezentací země, nikoliv jen zjednodušujícími či dokonce zavádějícími pojmy, jak tomu u klišé mnohdy bývá. Jsou i nejsou. Švýcaři si svá klišé a symboly rozhodně hýčkají. Svět je takto zná a oni sami svou tradiční image podporují. Krávy, sýry, čokoláda, přesnost, téměř dokonalé služby a téměř panenská příroda, to vše je vzájemně propojeno a „vypomáhá si“. Není tajemstvím, že tato zemička neoplývá nerostným bohatstvím, nemá přístup k moři a už vůbec není zemědělským rájem. Téměř dvě třetiny Švýcarska jsou navíc pokryty horami, což samo o sobě obvykle znamená skromné živobytí. Přesto se jeho sedm milionů obyvatel těší z vysokého životního standardu. Švýcaři totiž dokázali ze svého prostředí vytěžit naprosté maximum. Potenciální zápory přeměnili v klady, když vsadili na turistiku, a vše zároveň podepřeli sektorem bankovních a finančnických služeb. Přitom mají neustále na paměti, že kdo je malý a chce se prosadit, musí být prostě nejlepší. Pomáhá jim v tom magická formule, která tu není ani trochu klišé: tradice a kvalita.
Začněme turistikou. Nikoho možná nepřekvapí, že nejstarší zájezdní hostinec v Evropě byl založený právě ve Švýcarsku, konkrétně v Basileji, již roku 1026. Bylo by nadsázkou mluvit o tisícileté tradici, nicméně je pravdou, že zdejší pohostinství má hluboké a pevné kořeny. Návštěvníci, ať už domácí nebo zahraniční, jsou v této zemi vítáni a přepečlivě opečováváni. Pokud si to můžete finančně dovolit, Švýcaři vás velice rychle zhýčkají. Dobře se o vás ale postarají i v případě, že máte hluboko do kapsy. Pokud se budete pohybovat vysoko v horách, můžete přenocovat v jedné ze 156 chat Švýcarského vysokohorského klubu. Při svých pěších toulkách budete mít k dispozici na 60 000 km turistických tras, pokud vyrazíte na kole, nabízí se vám devět pečlivě značených cyklistických tras o celkové délce více než 3300 km. Pro zpestření se můžete vydat některou z tematických stezek, které připravuje neúnavná švýcarská turistická kancelář, třeba („překvapivě“) po stopách sýru, čokolády nebo hodinářského umění. 
Každý z 26 kantonů a polokantonů přitom nabízí své vlastní kulturní tradice, kroje, gastronomii, svátky a způsoby života. Je to zcela jistě i díky tomu, že jednotlivé kantony (a dokonce každá ze tří tisíc venkovských i městských komun) se těší značné autonomii. Jejich cíle a zájmy jsou také zohledněny a respektovány i v politickém životě, v němž jsou klíčovými pojmy „pluralita“ a „přímá demokracie“.
V zemi jsou oficiální tři jazyky – německý dialekt Schwyzerdütsch, kterým mluví asi 64 % obyvatelstva, dále francouzština, která je zastoupena 20 % a italština asi s 6,5 %. Čtvrtým národním jazykem je starobylá rétorománština, kterou dodnes mluví v některých graubündenských údolích asi 0,5 % švýcarské populace.
Země se tak může pochlubit čtyřmi oficiálními názvy – Schweiz, Suisse, Svizzera a Svizra. Snad proto se na známkách a mincích uvádí římský název Helvetia, odvozený z pojmenování keltského kmene Helvétů, kteří toto území obývali ve starověku. Řeka Sarine, která je kulturní i jazykovou hranicí mezi německy a francouzsky mluvícím Švýcarskem, plní tuto funkci již od zániku římské říše, kdy se východní polovina země dostala do rukou válečnického germánského kmene Alemanů, kdežto západní část skončila pod nadvládou Burgundů.
Jako mnohajazyčná země v srdci Evropy bylo Švýcarsko vždy tavicím kotlem severních, jižních, francouzských a německých vlivů. To dalo základ otevřenému a tolerantnímu postoji obyvatelstva a zároveň přitahovalo svobodomyslné myslitele z jiných zemí. Široká škála myšlenkových škol, životních stylů a kulturního výrazu se rozvinula zejména ve větších městech, především pak v Curychu a jeho okolí.
V roce 2006 provedl Reader´s Digest anketu, ze které Curych dokonce vyšel jako jedno z nejpřátelštějších a nejvlídnějších měst. Respekt k jednotlivci se tu projevuje i v takových záležitostech jako otevření historicky první vegetariánské restaurace v Evropě (v roce 1898) nebo vůbec první restaurace plně obsluhované slepými lidmi, která funguje v naprosté tmě. Právě v tomto městě také Churchill vyzval ke sjednocení Evropy. Ačkoliv se Švýcarsko paradoxně nakonec odmítlo tohoto projektu zúčastnit a do Evropské unie nevstoupilo, zůstalo věrno svému otevřenému a utilitářskému myšlení, a tak tu můžete platit eurem.
Podobný paradox představuje i Ženeva. Tato nejmenší metropole světa (žije zde pouhých 185 000 obyvatel), která je sídlem Červeného kříže a jedné z významných úřadoven Organizace spojených národů, hraje důležitou roli v celosvětových událostech. Samo Švýcarsko se však členem OSN nikdy nestalo, aby nebyla ohrožena jeho neutralita. V Ženevě také sídlí desítky mezinárodních firem a společností. Zhruba 38 % obyvatel města pochází odjinud než ze Švýcarska. Už z toho je zřejmé, že města jako Curych či Ženeva nelze žádnými klišé postihnout.
Zajímavá a nadmíru spletitá je historie vzniku Švýcarska. Nezávislost a neutralita Švýcarska byly potvrzeny teprve na Vídeňském kongresu v roce 1815 a na mezinárodní úrovni bylo Švýcarsko uznáno dokonce až roku 1863, současně se vznikem Červeného kříže. Založení Švýcarské konfederace ovšem spadá již do 13. století. Počátkem srpna roku 1291 se totiž dohodli tři údolní komunity Uri, Schwyz a Unterwalden, že vytvoří „pakt o obranné alianci“ proti šířícímu se habsburskému vlivu. Konfederace se postupně rozrůstala a po podepsání Vestfálského míru (1648) se začala považovat za svrchovaný stát, jehož nezávislost byla obecně uznávána. Protože však náboženské sváry a třicetiletá válka narušily soudržnou zahraniční politiku tohoto uskupení, rozhodla se Konfederace nastoupit cestu neutrality, na které setrvala do dnešních dnů.
Švýcarsko je tedy zemí neutrální, což však neznamená, že je zemí neozbrojenou. Vojenská služba je zde povinná a rukují všichni způsobilí muži mladší 42 let. Švýcarští vojáci nevstupují do žádných mezinárodních konfliktů a jedinými muži na „zahraniční misi“ jsou příslušníci slavné Švýcarské gardy, která už 500 let střeží Vatikán.
Svou neutralitu si země dokázala uchovat i v průběhu obou světových válek. Nová zjištění ukazují, že to nebylo jen díky její armádě a politické integritě. Švýcaři se velice těžko smiřují s myšlenkou, že jejich neutralita byla z velké části vykoupena prostřednictvím účtů, na něž plynuly peníze ze židovských fondů zkonfiskovaných nacisty.
V současnosti trápí Švýcarsko především extrémně nízká porodnost. Podobně jako v jiných evropských zemích, i zde „zachraňují“ už tak nízká čísla imigranti z jiných států. V zemi, kde je všeho dostatek, jsou děti nedostatkovým zbožím. Podle mnohých je důvodem mizivá pomoc státu rodinám. Jindy tak prozíravý stát totiž matkám jejich roli nijak neulehčuje, a mateřské dávky jsou vzhledem k životním nákladům směšné. Ztráta jednoho příjmu a přírůstek do rodiny tak výrazně snižují životní standard. Z jiného pohledu je toto vysvětlení absurdní. Pokud jsou děti v tak prosperující zemi považovány za ekonomickou zátěž, o co méně by se jich mělo narodit jinde! Jak je vidět na příkladech z jiných koutů světa, panuje v tomto případě, naštěstí pro lidstvo, nepřímá úměra. 
Je rozhodně škoda, že se do světa nerodí více Švýcarů. Jsou to totiž lidé otevření, přátelští a usměvaví, povětšinou prosti předsudků vůči vnějšímu světu. Obecně jsou považováni za národ s vysokou kulturní vytříbeností, která se projevuje třeba zájmem o kvalitní design, vlastní tradice či starožitné předměty, ale také množstvím čtenářů nebrakové literatury a nebulvárních novin a časopisů. Setkání se Švýcary proto bývá velmi příjemné a obohacující. Švýcarská kultivovanost však není nijak svazující, což je obzvláště zřejmé během nejrůznějších oslav, na večírcích a pouličních party, které mohou trvat i několik dní. Skvělá kombinace, která ukazuje, jak přínosné takové tavení severních, jižních, německých a francouzských vlivů může být.
Další informace o Švýcarsku naleznet zde: http://www.sopka.cz
Renata Haffaf