Poloostrov Banks

Celý, asi 30 km dlouhý poloostrov je zbytkem tří velkých sopek, především stratovulkánu, do jehož kaldery se později vedralo moře. Správní středisko Akaroa i další městečka v jeho okolí tak dnes leží na břehu dlouhého úzkého zálivu (Akaroa Harbour) a stala se přístavy, odkud vyjíždějí turisté za poznáním – zejména plískavic novozélandských, nejmenšího a současně nejvzácnějšího druhu delfínů na světě. Uvnitř zátoky jich žije šest až sedm set. Podobně se moře vedralo i do kráteru bližšího k Christchurchi, jehož zátoka se jmenuje podle britské osady z roku 1800 Lyttelton Harbour.

Sopečná minulost není jediným, čím Banks láká turisty. Na rozdíl od anglického zbytku Nového Zélandu, okořeněného o maorské kořeny, se tady kdysi jako na jediném místě Nového Zélandu usadili Francouzi. Bylo to v roce 1838, kdy francouzský velrybář, kapitán Jean Langlois vyjednal s místním maorským náčelníkem koupi poloostrova a po návratu do Francie shromáždil 63 osadníků v rámci tzv. Nancy-Bordeauxské společnosti. Datum jejich vylodění – 16. srpna 1840 – je tu dnes zvěčněno na pamětní desce. Ačkoliv Maorové mezitím odevzdali svou suverenitu Britům, což bylo zpečetěno dohodou z Waitangi podepsanou v únoru toho roku, Francouzi se rozhodli zůstat a vtiskli zdejší krajině i jimi založenému městu Akaroa nesmazatelný francouzský ráz. Platí to zejména pro obchody, pekárny, cukrárny, kavárny, bary a restaurace. V původním Langloisově domě z r. 1846, pravděpodobně nejstarším na celém poloostrově, je dnes městské muzeum s expozicí maorského života a velrybářství. V nedalekém Onuku lze zase nalézt dřevěný maorský kostel z roku 1878.

Nebyli to ale francouzští, nýbrž angličtí a skotští osadníci, kdo tady jako první na Novém Zélandu začali vyrábět vynikající sýry, někdy kolem roku 1844, a zakrátko je i vyvážet do Austrálie. Své umění a původní dřevěné formy si dovezli ze své domoviny. K rozvoji dalších a dalších výroben sýru docházelo po roce 1893, začátkem 20. století přibyla výroba známého másla. Sýrařská tradice se zachovala dodnes a některé výrobny lze navštívit, jako třeba tu v Barry´s Bay. Vznik sýrů lze pozorovat kvůli přísné hygieně pouze přes sklo. Vyrábí se jich zde celá řada – od známé goudy či eidamu přes různé typy britského cheddaru a chesterského sýra (cheshire) či dánského havarti (krémový s paprikou nebo pepřem) až po místní speciality, jako jsou canterburský červený (podobný anglickému gloucesterskému), akarojský měkký, přístavní sudový, děrovaný maasdam (připomínající jarlsberg či gruyere), nebo „ostrý z Barry´s Bay“, který pod pečlivým dohledem zraje z onoho červeného až několik let.

 

ém Zélandu, i tady často prší, a tak je třeba se na pěší vycházky po poloostrově včetně slavného čtyřdenního treku vyzbrojit dobrou pláštěnkou. Pokud cestujeme autem, můžeme kromě hlavní silničky překračující hory a vedoucí pak po břehu zálivu, po níž jsme sem přijeli, použít na cestu zpět ještě jednu menší, vedoucí z Akaroy zpočátku k východu jako „Long Bay Road“ a pak severním a posléze západním až jihozápadním směrem po horském hřbetu dávné sopečné kaldery jako „Summit Road“. Ve směru z Akaroy až do horského sedla, kde se spojí s hlavní silnicí, by měla být jednosměrná, úplně se na to spolehnout ale nelze. Z ní pak odbočuje několik ještě užších vyasfaltovaných cest, vedoucích hluboko dolů k pobřeží či končících u nějakého statku. Jsou tak úzké, že se na nich dvě auta nevyhnou, a ačkoliv provoz tu bývá minimální, je třeba před každou zatáčkou raději zatroubit. Jedna z nich vede severovýchodně od Akaroy do Okains Bay. Zátoka s malou pláží je oblíbeným místem pikniků zdejších obyvatel a v létě i bezpečným koupalištěm pro otužilejší část populace. Najdeme tam i venkovské muzeum s nepřeberným množstvím artefaktů a předmětů nejrůznějšího druhu…

Další informace o Novém Zélandu naleznet zde: www.sopka.cz

Shopping Cart