Kousek jižně od města Christchurch vybíhá z východního pobřeží do Tichého oceánu jakási ostruha, ne nepodobná té v italské „botě“. Poloostrov Banks je na rozdíl od ostatních částí Jižního ostrova mladého vulkanického původu, ačkoliv jako sopka je už dávno mrtvý. První si ho všiml slavný James Cook, který tu přistál v roce 1770 a poloostrov pojmenoval po přírodovědci své výpravy, siru Josephu Banksovi. V té době tu žilo maorské obyvatelstvo z kmene Ngai Tahu.
Celý, asi 30 km dlouhý poloostrov je zbytkem tří velkých sopek, především stratovulkánu, do jehož kaldery se později vedralo moře. Správní středisko Akaroa i další městečka v jeho okolí tak dnes leží na břehu dlouhého úzkého zálivu (Akaroa Harbour) a stala se přístavy, odkud vyjíždějí turisté za poznáním – zejména plískavic novozélandských, nejmenšího a současně nejvzácnějšího druhu delfínů na světě. Uvnitř zátoky jich žije šest až sedm set. Podobně se moře vedralo i do kráteru bližšího k Christchurchi, jehož zátoka se jmenuje podle britské osady z roku 1800 Lyttelton Harbour.
Sopečná minulost není jediným, čím Banks láká turisty. Na rozdíl od anglického zbytku Nového Zélandu, okořeněného o maorské kořeny, se tady kdysi jako na jediném místě Nového Zélandu usadili Francouzi. Bylo to v roce 1838, kdy francouzský velrybář, kapitán Jean Langlois vyjednal s místním maorským náčelníkem koupi poloostrova a po návratu do Francie shromáždil 63 osadníků v rámci tzv. Nancy-Bordeauxské společnosti. Datum jejich vylodění – 16. srpna 1840 – je tu dnes zvěčněno na pamětní desce. Ačkoliv Maorové mezitím odevzdali svou suverenitu Britům, což bylo zpečetěno dohodou z Waitangi podepsanou v únoru toho roku, Francouzi se rozhodli zůstat a vtiskli zdejší krajině i jimi založenému městu Akaroa nesmazatelný francouzský ráz. Platí to zejména pro obchody, pekárny, cukrárny, kavárny, bary a restaurace. V původním Langloisově domě z r. 1846, pravděpodobně nejstarším na celém poloostrově, je dnes městské muzeum s expozicí maorského života a velrybářství. V nedalekém Onuku lze zase nalézt dřevěný maorský kostel z roku 1878.
Nebyli to ale francouzští, nýbrž angličtí a skotští osadníci, kdo tady jako první na Novém Zélandu začali vyrábět vynikající sýry, někdy kolem roku 1844, a zakrátko je i vyvážet do Austrálie. Své umění a původní dřevěné formy si dovezli ze své domoviny. K rozvoji dalších a dalších výroben sýru docházelo po roce 1893, začátkem 20. století přibyla výroba známého másla. Sýrařská tradice se zachovala dodnes a některé výrobny lze navštívit, jako třeba tu v Barry´s Bay. Vznik sýrů lze pozorovat kvůli přísné hygieně pouze přes sklo. Vyrábí se jich zde celá řada – od známé goudy či eidamu přes různé typy britského cheddaru a chesterského sýra (cheshire) či dánského havarti (krémový s paprikou nebo pepřem) až po místní speciality, jako jsou canterburský červený (podobný anglickému gloucesterskému), akarojský měkký, přístavní sudový, děrovaný maasdam (připomínající jarlsberg či gruyere), nebo „ostrý z Barry´s Bay“, který pod pečlivým dohledem zraje z onoho červeného až několik let.
Jako všude na Novém Zélandu, i tady často prší, a tak je třeba se na pěší vycházky po poloostrově včetně slavného čtyřdenního treku vyzbrojit dobrou pláštěnkou. Pokud cestujeme autem, můžeme kromě hlavní silničky překračující hory a vedoucí pak po břehu zálivu, po níž jsme sem přijeli, použít na cestu zpět ještě jednu menší, vedoucí z Akaroy zpočátku k východu jako „Long Bay Road“ a pak severním a posléze západním až jihozápadním směrem po horském hřbetu dávné sopečné kaldery jako „Summit Road“. Ve směru z Akaroy až do horského sedla, kde se spojí s hlavní silnicí, by měla být jednosměrná, úplně se na to spolehnout ale nelze. Z ní pak odbočuje několik ještě užších vyasfaltovaných cest, vedoucích hluboko dolů k pobřeží či končících u nějakého statku. Jsou tak úzké, že se na nich dvě auta nevyhnou, a ačkoliv provoz tu bývá minimální, je třeba před každou zatáčkou raději zatroubit. Jedna z nich vede severovýchodně od Akaroy do Okains Bay. Zátoka s malou pláží je oblíbeným místem pikniků zdejších obyvatel a v létě i bezpečným koupalištěm pro otužilejší část populace. Najdeme tam i venkovské muzeum s nepřeberným množstvím artefaktů a předmětů nejrůznějšího druhu.
Další články z vydání o Novém Zélandu zde