Ve statistikách návštěvnosti patří Tate Gallery odedávna k nejvýznamnějším sbírkám v Londýně, ale už deset let sídlí ve dvou vzájemně dosti vzdálených budovách. Druhá z nich, ta novější, představuje zároveň jedno z nejvýraznějších děl současné britské architektury – na mysli máme samozřejmě galerii věnovanou modernímu umění, populární Tate Modern.
Zakladatelem galerie byl sir Henry Tate, podnikatel v cukrovarnictví a nadšený sběratel výtvarného, převážně britského umění. Dva roky před smrtí svou sbírku daroval „národu“, a to včetně impozantní neoklasicistní budovy, kterou pro ni tehdy na Millbank v jižní části Westminsteru postavil renomovaný architekt Sidney Smith. O slávu sir Henry zřejmě nestál – jeho muzeum, otevřené roku 1897, se jmenovalo prostě National Gallery of British Art.
Díky štědrým mecenášům sbírka utěšeně rostla – v roce 1909 přibylo do galerie na 300 olejů a více jak 20 000 kreseb a akvarelů Williama Turnera, v roce 1916 následovala velká kolekce francouzských mistrů (hlavně impresionistů) z majetku sira Hugha Lanea a původně národní charakter sbírky začal postupně nabývat spíše internacionální podoby.
Přitom vyvstal obvyklý problém: nedostatek místa. K prvnímu rozšíření Smithovy budovy muselo dojít už dva roky po otevření galerie, ale další přístavby se prováděly i v letech 1909, 1926, 1937… až do roku 1987, kdy sbírka Turnerových pláten byla přemístěna do nového křídla, tzv. Clore Gallery, nesoucí jméno známé nadace.
Ani to však nedostatek prostor nevyřešilo, a tak v roce 1992 došlo k rozhodnutí rozdělit sbírky do dvou částí. Původní, k národním tradicím orientovaná část měla zůstat ve Smithově budově, zatímco světové moderní umění… kam s ním? Řešení se našlo, i když nebylo laciné: adaptace zrušené Bankside Power Station, tepelné elektrárny v Southwarku na pravém břehu Temže, přímo naproti okázalým budovám City a bělostné kupoli katedrály sv. Pavla.
Monumentální cihlová budova s vysokým komínem na způsob hranolové věže byla i sama o sobě pozoruhodným dílem průmyslové architektury. Jejím tvůrcem byl Giles Gilbert Scott, jenž se proslavil kromě řady monumentálních děl (anglikánská katedrála v Liverpoolu, univerzitní knihovny v Oxfordu a Cambridgi atd.) zejména designem populárních červených telefonních budek. Bylo však krutou ironií, že moderní elektrárna, dokončená teprve v roce 1963 (s velkou slávou bylo tehdy namísto uhlí zavedeno spalování mazutu), musela už o 18 let později ustoupit nové koncepci jaderné energetiky. V roce 1990 byl její provoz definitivně ukončen a mohutná budova se zařadila k řadě chátrajících objektů po zrušených docích a podnicích na jižním břehu Temže. Veškerý „nečistý“ průmysl byl tehdy už vytěsněn daleko za okraj Londýna, zaoceánské lodi dostaly nová přístaviště blíže ústí řeky a zbytky továrních hal a skladišť s vytlučenými okny byly postupně bourány nebo adaptovány k jiným účelům – jako byty, ale též jako ateliéry nebo výstavní síně.
Scottova budova o sedmi podlažích prostorných místností po boku obrovské turbínové haly, probíhající celým objektem, se zdála být pro výstavní účely ideální. Nešlo přitom o lacinou záležitost, ale potřebných více než 130 milionů liber z větší části opatřilo město a různí sponzoři, takže už v roce 1975 mohly začít první práce (podle projektu švýcarského týmu Herzog & De Meuron) a 12. května 2000 byla galerie Tate Modern královnou Alžbětou slavnostně otevřena.
Na rozdíl od přejmenované Tate Britain v původní budově, „re-prezentující“ (pod názvem RePresenting Britain) kolekci převážně domácího umění z let 1500–2000 (zdůrazněná předpona „re-“ má přitom odkazovat na novou metodiku uspořádání podle tematických okruhů), nová Tate Modern se zabývá jen moderním a současným světovým uměním. Způsob prezentace je podobný a místa je v halách elektrárny, jak se zdá, dost; výhodou je i to, že Scottova strohá tovární architektura zřejmě unese i ty nejextravagantnější projevy.
Prostor samotné turbínové haly, ozvláštněné ponecháním původního portálového jeřábu na jejím východním konci, je čas od času využíván k prezentaci obzvláště rozměrných děl, zatímco pro stálou (ale i tak občas obměňovanou) expozici byla využita jen dvě podlaží: třetí a páté. Třetí je v současné době věnováno jednak surrealismu a blízkým směrům (pod výstižným názvem Poetry and Dream), jednak expresionismu a poválečnému abstraktnímu umění (Material Gestures); obraz umění 20. stol. pak doplňuje páté podlaží, zaměřené ke kubismu, futurismu a vizím modernizace světa (States of Flux) včetně deprimující přehlídky komunistických agitačních plakátů a k hnutí Arte povera (Energy and Process). Čtvrté podlaží je vyhrazeno výstavám: po nedávné výstavě slídilských fotografií voajérské a policejně bezpečnostní povahy (včetně práce jednoho českého agenta KGB), případně potají pořízených dokumentů (skutečnou raritou byla fotografie pořízená vězněm Rudolfem Císařem v Dachau), tam právě teď probíhá velká výstava díla Paula Gauguina (do 16. ledna 2011), ale menší výstavy bývají i ve volných místnostech ostatních pater.
V dnešní době patří Tate Modern k nejnavštěvovanějším atrakcím Londýna a davy turistů na nově zřízené lávce od St. Paul´s přes Temži přímo k hlavnímu vchodu to potvrzují. V některých dnech je otevřeno až do 22 hodin a vstupné je zde zcela dobrovolné – jen za výstavy se platí.
Další články z vydání o Londýně zde