Řece Douro chybí odtud, z malebné soutěsky v žulovém masivu, ještě asi pět kilometrů k Atlantskému oceánu. U příhodného brodu na kupecké cestě založili na levém břehu Keltové osadu, kterou ještě před začátkem našeho letopočtu Římané pojmenovali Cale. Místo označované společně s nedalekým pravobřežním přístavem jako Portus Cale dalo ve středověku vzniknout názvu hrabství Portucalia a posléze i jménu celého Portugalského království. Označení „přístav“ pak už v podobě Porto zůstalo městu napořád.
Porto, lépe řečeno Velké Porto, je s půldruhým milionem obyvatel druhým největším portugalským městem a nejvýznamnějším centrem celé severní části země. Tvoří ho dohromady čtrnáct obcí. Vlastní historické Porto na pravém břehu Doura je dnes mezi nimi počtem obyvatel překvapivě až na druhém místě. Asi o pětadvacet tisíc lidí ho přeskočilo jeho sesterské město Vila Nova de Gaia, potomek dávného Cale, ležící přímo naproti přes řeku.
Právě tam se nacházejí hluboko v žulové skále sklepy všech významných vinařství produkujících slavné portské víno. Určité soupeření Porta a Vily Nova se táhne už od středověku, kdy král Afonso (Alfons) III. na truc portskému biskupovi, s nímž se nemohl dohodnout na přístavních poplatcích, založil druhý přístav ve Vile Nova. V roce 1253 se však oba hodnostáři nakonec domluvili. I díky tomu si dnes vychutnáváme portské, a ne vilanovské…
Kromě toho, že dalo jméno celé zemi, je Porto také starší než jeho odvěký jižní rival Lisabon, a co víc, narodil se tu i jeden z největších a nejuznávanějších synů Portugalska, princ Jindřich Mořeplavec. Několikrát v minulosti se Porto vzbouřilo proti některým výnosům lisabonské vlády, v 19. století se stalo centrem liberální revoluce a později i republikánského hnutí, které nakonec vyústilo v pád království a vyhlášení republiky v roce 1910.
Není proto divu, že mnozí Porťané dodnes těžce nesou prohru, kterou utrpěli v pomyslné soutěži o portugalské hlavní město, zvlášť když ještě uvážíme, že podle starého portugalského úsloví se v Portu pracuje, zatímco v Lisabonu žije. Lisaboňané ovšem mají na stížnosti a výčitky Porťanů účinnou protizbraň. Ve vhodnou chvíli připomenou, že metropolí rozhodně nemůže být město, jehož obyvatelé jsou tripeiras, pojídači vnitřností. – To bylo totiž tak…
V roce 1415 vystrojoval Jindřich Mořeplavec v Portu flotilu, jejímž úkolem bylo dobýt pro Portugalsko severoafrickou osadu Ceuta. Nechal proto porazit všechen dobytek v širokém okolí, maso nasolit a naložit na lodě. Porťané pak měli nadlouho k dispozici jen ty části, které se pro lodní kuchyně nehodily – dršťky a jiné vnitřnosti. A tak vzniklo jejich označení, které přetrvalo dodnes, stejně jako tripas – dušené vnitřnosti, jedna z hlavních kulinářských specialit Porta. I já je ochutnal, i když vlastně náhodou.
Toho večera jsem původně dostal chuť na olihně, jež opečené na roštu či rožni a pokapané citronem chutnají znamenitě, dvojnásob pak, jsou-li zalévány doušky vychlazeného růžového vína Mateus. Pár kroků od nábřeží Doura ve Vile Nova, které je jinak poseté bary servírujícími k nápojům různé sendviče, tousty a burgry, je jedna restaurace disponující řádným jídelním lístkem s několika specialitami včetně olihní. Má protáhlý lokál vyzdobený neuvěřitelným počtem lampiček, lustrů a jiných svítidel, mezi nimiž nelze najít dvě stejná, obsluhuje tam usměvavý mládenec s copánkem a velmi obstojnou angličtinou, k tomu reprodukovaná hudba, máslo, sýr a houstičky na uvítanou a pak již vůně olihní, žebírek, brambůrků, kbelík s lahví růžového a vůbec veskrze příjemný večer.
Tak jsem si ho představoval a těšil se, leč marně. Restaurace byla totiž zavřená, takže nezbylo, než se vrátit na nábřeží a poohlédnout se po něčem jiném. Přes most do někdejší sla…