Portské víno
Vinho do Porto – slavné, pálenkou dolihované víno dostalo jméno podle města, z jehož přístavu se vyváželo a kde se také ve sklepích skladovalo, míchalo a stáčelo do sudů či lahví. Tyto stále existující a fungující sklepy jsou dnes fakticky na území města Vila Nova de Gaia, jež se však stalo samostatnou obcí definitivně až v roce 1832, do té doby bylo součástí Porta. Vinice byste však v blízkém okolí obou měst hledali marně.
Podle předpisů platných na území Evropské unie je „portské víno“ chráněným označením původu, které může nést pouze víno z hroznů vypěstovaných a zpracovaných ve vymezené oblasti údolí řeky Douro. Zárukou a potvrzením pravosti je kolek na hrdle láhve, který vydává Instituto dos Vinhos do Douro e Porto.
Vinná réva se v údolí Doura pěstovala už v římské době, ale historie portského vína se začala psát až v 2. pol. 17. stol. – a tak trochu náhodou. Přispělo k tomu několik skutečností. Zaprvé – Portugalsko mělo již od Windsorské smlouvy nadstandardní obchodní vztahy s Anglií, umocněné ještě novou obchodní smlouvou z roku 1654. Zadruhé – v Anglii v té době stoupala obliba silného sladšího vína. Zatřetí – ještě před vypuknutím války o španělské dědictví, která proti sobě postavila Anglii a Francii v otevřeném konfliktu, se začaly vztahy mezi oběma mocnostmi zhoršovat. Francie přijala řadu opatření omezujících dovoz anglického zboží, na což Anglie reagovala zvýšením cla na francouzské víno a posléze úplným zákazem jeho dovozu. Angličtí obchodníci hledali náhradu a našli ji v Portugalsku. Nikoli v nevýrazných vínech z pobřežní oblasti Minho, ale ve vínech z vnitrozemí, ze svahů nad Dourem.
Nejstarší záznam o dodávce vína označeného jako „portské“ pochází z roku 1678. Nikdy se už ale nedozvíme, kdy někdo poprvé přidal do vína před cestou trochu pálenky, aby víno lépe přečkalo dlouhou plavbu a nezkyslo. Výsledný nápoj byl silnější, sladší, zákazníkům chutnal víc. A portské ve smyslu fortifikovaného (dolihovaného) vína bylo na světě. Ale pozor, přilití alkoholu do hotového vína je něco úplně jiného, než způsob, jak se portské vyrábí dnes. Většina portského vína na konci 17. a začátku 18. stol. se pořád vyvážela bez fortifikace.
Během 1. pol. 18. stol. produkce vína v oblasti Doura i jeho vývoz z Porta výrazně stoupaly. Časem se však začala objevovat i negativa včetně spekulativních obchodů, ba i podvodů, když se horší víno začalo „vylepšovat“ bezinkami, aby dostalo lepší barvu, a tím i iluzi vyšší kvality. V polovině 18. stol. navíc výrazně klesla poptávka a vinaři museli čelit nadprodukci. A tak se do vinařského byznysu vložil markýz de Pombal, tehdejší známý první ministr krále Josefa I., který dostal celý obchod s portským vínem pod státní kontrolu, když nechal v roce 1756 založit společnost Companhia Geral da Agricultura das Vinhas do Alto Douro, později známou jednoduše jako Real Companhia Velha. Ta vzápětí vytyčila hranice oblasti, z jejíchž vinic mohlo portské víno pocházet. Tato oblast byla sice podstatně menší než dnešní, zapsaná na seznamu Světového dědictví UNESCO, ale nikdo už jí nevezme, že byla v oblasti vinařství jednou z prvních, dnešním slovníkem řečeno, „kontrolovaných oblastí původu“ na světě (spolu s oblastmi Chianti a Tokaj). Údolí Doura obklopené horami dosahujícími nadmořské výšky až 1400 m má jedinečné geologické a klimatické podmínky vyznačující se proměnlivým, spíše sušším klimatem a břidlicovým podložím. Sami Portugalci popisují s nadsázkou tamní klima jako „osm měsíců zimy a čtyři měsíce pekla“, tedy výrazné mrazy a naopak vše spalující vedro během letních měsíců.
Zjednodušeně řečeno, portské, které známe dnes, má podobnou chuť od poloviny 19. stol. Výrobní metoda, při níž se zastavuje kvašení moštu přidáním vinné pálenky, se začala šířeji uplatňovat až ve 40. letech 19. stol. a teprve v následujícím desetiletí se stala víceméně standardem. Kvašení se zastavuje ve chvíli, kdy obsah alkoholu v moštu je 7–8 %, přidává se aquardente, neutrální vinný destilát (vínovice) s obsahem alkoholu až 77 %. Výsledkem je, že víno je sladší, protože v něm zůstala část cukru neprokvašená, a má vysoký obsah alkoholu (většinou v rozmezí 19–22 %).
Existují tři základní typy portského vína – Ruby, Tawny a Branco. První dva typy se vyrábějí z modrých hroznů, Branco z bílých. Branco je jediný typ portského, který se třídí podle obsahu cukru na vína suchá, polosuchá a sladká. V typické podobě jde o mladá vína s výraznou ovocnou chutí. Ruby je „základní“ portské rubínové barvy, které před stočením do lahví zraje dva až tři roky ve velkých dřevěných kádích a díky malému kontaktu se dřevem a nízké oxidaci si déle uchovává své původní vlastnosti a barvu. Existuje i ve speciálních, dražších a kvalitnějších kategoriích Reserva (před lahvováním zraje zpravidla sedm let ve dřevě), LBV (z anglického Late Bottled Vintage; víno se vyrábí z jedné mimořádně dobré sklizně, zraje 4–6 let v kádích) a Vintage (ročníkové portské se vyrábí pouze v obzvlášť kvalitních letech, zpravidla z hroznů z jedné vinice, zraje v sudech nanejvýš dva a půl roku, pak se lahvuje a zraje dál v láhvi). Tawny zraje v kádích jen dva až tři roky a poté v malých sudech. Během této doby u něj dochází k řízené oxidaci, takže víno získává namísto červené lehce jantarovou až zlatavě hnědou barvu, komplexnější aroma a vyvíjí se i jeho chuť. Také Tawny má kromě základní i vyšší kategorie, kterými jsou Reserva, Tawny datované (víno staré 10, 20, 30, 40 nebo 50 let) nebo Colheita (vysoce kvalitní víno z jediné sklizně, zraje v sudech minimálně sedm let, většinou déle, často bývá dvanáctileté).
Portské víno se hodí zejména k modrým sýrům, oříškům, lehkému nepříliš sladkému ovoci a k dezertům, stále častěji se podává i jako aperitiv (Branco nebo Ruby Reserva). Podává se ideálně ve sklenkách tulipánového tvaru o objemu 250–350 ml, červené při teplotě 16–18 °C, bílé 10–12 °C.