Postupim, jedna z nejkrásnějších rezidenčních metropolí v Evropě, byla kdysi obyčejným posádkovým městem. K barokní nádheře, kterou nám zanechal zejména Bedřich II. Veliký, jenž raději hrával na flétnu, než válčil, přidali své i jiní osvícení vladaři a jejich architekti jako Schinkel, Persius či Lenné. Jedinečný půvab desítek zdejších zámků a menších staveb, originální utváření rozlehlých parků a zahrad, to vše je ohromující podívaná.
Braniborské Versailles
Postupim obklopují ze tří stran velké parky. Na východě Babelsberg, na severu romantická Nová zahrada se zámečkem Cecilienhof a na západě největší a nejnavštěvovanější Sanssouci vytvořený kolem letního sídla z let 1745–1747. Jako žádné jiné je toto místo úzce spjato s osobou pruského krále Bedřicha II. Velikého. Inspiroval se výhledem na okolní krajinu, jaký se mu naskytl nad šesti širokými terasami, které vznikly na jižních svazích pahorku Bornstedt. Jeho pocitům porozumíte, až zdoláte 132 schodů nahoru k zámečku. Terasy si pořídil se záměrem pěstovat vinnou révu, švestky a fíky. Zámečku proto říkával „viniční domeček“. Žlutý jednopodlažní podlouhlý letohrádek s bohatě zdobeným průčelím orientovaným do zahrady si vlastnoručně naskicoval a aktivně mluvil do jeho realizace, což jen těžko rozdýchával jeho dvorní architekt Georg Wenzeslaus von Knobelsdorff. Představy obou mužů se ale značně lišily. Král netoužil po žádném okázalém sídle pro konání bálů, preferoval spíše skromnější místo pro rozjímání a četbu obklopené přírodou. Zámeček nakonec dokončil nizozemský stavitel Jan Bouman. V Sanssouci se Bedřich obvykle zdržoval od konce dubna do října a výhradně se věnoval svým zálibám, filozofickým debatám s přáteli, mezi nimiž byl například i Voltaire, čtení, komponování. Bez starostí a také bez žen.
Pruský Ludvík XIV.
Bedřich II. Veliký, od jehož narození uplynulo v roce 2012 tři sta let, se docela „odkutálel“ od stromu, přesněji řečeno od plánů svého otce Bedřicha Viléma I., který celý život oblékal modrou uniformu a více než 80 % státních příjmů dával na armádu, jejíž početní stavy za svého vládnutí v letech 1713–1740 zdvojnásobil. Ze svého korunního prince chtěl mít také vojáka. Bedřicha II., byť válčení stejně neunikl, však již od dětství přitahovaly nikoli řinčení zbraní, nýbrž hudba, antika, literatura a libozvučná francouzština, kterou na rozdíl od němčiny, již považoval za „řeč sedláků“, zbožňoval. Jeho unikátní sbírka knih a také 36 olejomaleb se do letohrádku vrátily až po roce 1990.
Jemný muž a literát také komponoval, podporovaný svým učitelem Johannem Joachimem Quantzem, a hrál na příčnou flétnu v nejlepší společnosti, zejména cembalisty Carla Philippa Emanuela Bacha. Ten králi zprostředkoval v Sanssouci setkání se svým otcem Johannem Sebastianem, který poté rozpracoval téma zadané Bedřichem v polyfonním cyklu Hudební obětina. Mezi dvorní muzikanty pruského vladaře patřil také český houslista a kapelník František Benda.
Bedřichu II. vděčí Prusko za svůj rozmach. Zavedl například pokrokové reformy ve vzdělávání či soudnictví, povinnou školní docházku, nařídil, aby úředníci považovali všechny občany za sobě rovné, zakázal mučení, podporoval svobodu tisku, umělce a zreorganizoval pruskou akademii věd. Zbytek Evropy mu vděčí za hlízy, které začal pěstovat. Brambory se k nám dostaly právě z Braniborska, jehož název v jazyce Lužických Srbů zní Bramborsko. Proto také spatříte na náhrobní desce vladaře obyčejné brambory, které mu přinášejí turisté z celého světa.
V Sanssouci bezdětný Bedřich II. také vydechl naposledy. V křesle, 17. srpna 1786. V poslední ze závětí, které neustále měnil, vyslovil přání…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Braniborsko