Koncem letošního roku uplyne dvacet let od chvíle, kdy byl seznam Světového dědictví rozšířen o první tři subjekty z Čech a Moravy. Mezi nimi nemohla chybět Praha, přesněji její historické jádro, které je nejvýznamnější a také plošně nejrozsáhlejší městskou památkovou rezervací u nás. Se svojí rozlohou téměř 9 km2 dokonce patří k největším památkově chráněným městským celkům světa. A patří také k celkům nejkrásnějším, jak bývá ve světě všeobecně uznáváno.
Pražská památková rezervace, s jejímž územím je území zapsané v prestižním seznamu totožné, byla vyhlášena již v roce 1971 s cílem ochránit historicky i architektonicky mimořádně cenný urbanistický celek, jenž se vyvíjel během druhého tisíciletí postupným srůstáním drobných osad v samostatná města a následně v pražské čtvrti. Jedinečné vyznění tohoto celku spočívá především v jeho mnohotvárnosti, na které se podílejí prakticky všechna významnější slohová období a k níž také vydatně přispívá členitý reliéf Pražské kotliny.
Vltava protéká středními Čechami úzkým a hlubokým údolím, které se u soutoku s Berounkou náhle rozšíří a po několika kilometrech vytvoří rozlehlý amfiteátr, kde dříve řeka zvolnila svůj tok a rozlévala se do šíře v mělkém korytě s četnými ostrovy. Široko daleko nešlo najít jiné místo, kde ji bylo možné tak snadno překročit, a není vyloučeno, že právě z nějakého prastarého výrazu pro brod se vyvinulo jméno Praha.
Pražské kotlině by měl teoreticky vévodit nejvyšší vrch Petřín (327 m n.m.), ve skutečnosti ale celému amfiteátru dominuje mnohem nižší hradčanské návrší, rozložené při pohledu od řeky vpravo od Petřína. Na jeho temeni nechal koncem 9. stol. přemyslovský kníže Bořivoj vybudovat opevněné hradiště, kam přenesl své sídlo z Levého Hradce. Hradiště časem nahradil kamenný hrad, jenž se stal ústředním bodem a mocenským centrem celé země. Mocensky ovládal po staletí i Prahu a dodnes ovládá vizuálně její historické jádro.
Pražský hrad má pohnuté dějiny, které poměrně dost přesně kopírovaly neméně pohnuté dějiny státu, a většinou ani nezůstával stranou konfliktů odehrávajících se v hranicích Prahy. Několikrát byl pobořen i vyloupen, poničen požáry, často byl přestavován a v tomto ohledu má značný evropský přesah, protože jeho budování se účastnilo také mnoho významných stavitelů, umělců a řemeslníků z různých koutů Evropy. Stavebně složitý komplex, který se vyvíjel přes tisíc let, ostatně přesahuje i pojem hrad tak, jak bývá běžně chápán (obranný charakter ztratil po tereziánské přestavbě), a výjimečný je i tím, že prakticky po celou dobu své existence soustřeďuje ve svých zdech vrchol světské i církevní moci.
Srdcem hradu je největší pražský chrám, pro nějž se od roku 1997 oficiálně opět začalo užívat původního názvu katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Jeho stavba na místě původní románské rotundy a později baziliky byla započata v roce 1344 v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství a trvala s přestávkami téměř šest století. Siluetu chrámu dnes vnímáme jako určitý symbol celého hradu a jako něco, co tu bylo odedávna. Ve skutečnosti ale chrám po staletí existoval v mnohem prostší podobě – teprve na přelomu 19. a 20. stol. byla dokončena dvojice věží v novém západním průčelí a tehdy přibyla i nová sanktusníková vížka. Tuto historizující dostavbu provázela léta diskusí i ostrých sporů, časem však převládl názor, že hrad obohatila.
Obdobně jako celé pražské historické jádro, i areál Pražského hradu schraňuje ve svých zdech bohatou kolekci stavebních slohů a jejich variací s mnoha výjimečnými stavbami, pro jejichž popis v tomto článku není místo. Připomeňme tedy jen heslovitě románskou baziliku sv. Jiří s bývalým ženským klášterem, pozdně gotický Vladislavský sál s renesančními okny, Zlatou uličku, věž Daliborku, moderní úpravy hradních prostor od Slovince Jože Plečnika či moderní hradní oranžerii Evy Jiřičné. A ještě připomeňme namátkou některá hradní nej: v Guinnessově knize rekordů je hrad zapsán jako největší hradní komplex světa, bronzová socha sv. Jiří bojujícího s drakem na třetím nádvoří je naší nejstarší známou plastikou zdobící volné prostranství, Letohrádek královny Anny bývá nezřídka považován za nejkrásnější renesanční stavbu v prostoru na sever od Alp. V katedrále stavitel Parléř použil jako první na území střední Evropy síťovou žebrovou klenbu, stěnu nad jižní, tzv. Zlatou branou zdobí mozaika s vyobrazením Posledního soudu – byla zhotovena na popud Karla IV. a s plochou 85 m2 u nás nemá sobě rovné. A konečně připomeňme ještě jeden důležitý hradní fenomén, a sice zeleň – hrad je obklopen prstencem historicky cenných zahrad, a navíc na východě přímo sousedí s prvním veřejným pražským parkem, Chotkovými sady.
V předhradí, rozprostírajícím se západně od Pražského hradu, založil počátkem 20. let 14. stol. nejvyšší pražský purkrabí Hynek Berka z Dubé město, jemuž se začalo říkat Hradčany. Mělo centrální tržní náměstí protažené v ose hradního ostrohu a brzy bylo obehnáno hradbami, uvnitř kterých vznikala zčásti živelně další zástavba. Na rozdíl od dvou tehdy již existujících pražských měst, Starého Města a Malé Strany, byli obyvatelé Hradčan vázáni k zakladateli poddanským vztahem, museli mu platit daň anebo pro něj robotovat. S překotným rozvojem hradu za vlády Karla IV. šel ruku v ruce i rozvoj Hradčan, neboť se zde usazovalo čím dál víc lidí ke hradu pracovně vázaných, a to včetně šlechticů i církevních hodnostářů. Sto let po založení již hradčanské hradby obklopovala tři předměstí, jenomže pak nastalo období husitských válek, během kterého byly Hradčany z větší části pobořeny a vypáleny; skoro celé pak lehly popelem v roce 1541. Po následné renesanční obnově se koncem 16. stol. dočkaly statutu královského města, který jim udělil císař Rudolf II., aby poslední velké stavební vzepětí zažily v době pobělohorské, kdy si zde začala budovat honosné paláce hlavně šlechta a katolická církev. Barokní Hradčany se staly jednou z nejhonosnějších částí tehdejší Prahy a také se ocitly uvnitř novýc…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Česko – památky UNESCO