Prostor, v němž se v podolské vodárně upravuje pitná voda, je tak impozantní, až v člověku vyvolává pocit posvátné úcty. Není divu, že se mu říká „Engelova katedrála“ – podle architekta, jenž celou vodárnu navrhoval. Pražská historie zásobování vodou je však mnohem delší.
Pražané stavěli technická díla přivádějící vodu do míst, kde jí byl nedostatek, od 12. století. První gravitační vodovod využíval od roku 1142 pro zásobování Strahovského kláštera vydatných pramenů na východním svahu Petřína. Další přivaděče dodávaly vodu na Vyšehrad, Zbraslavskému klášteru a soukromé keramické potrubí měl i Pražský hrad. Prvním veřejným gravitačním vodovodem proudila v polovině 14. století voda do kašen na Dobytčím a Koňském trhu. Vodárenské stavitelství v té době zažívalo rozmach. Vznikal vodohospodářský systém, technologie kladení potrubí i způsob odběru vody z veřejných či soukromých kašen a nádrží. Objevily se také první vodárenské věže, rozvádějící vodu z Vltavy. Původní dřevěné stavby často zničily požáry, jež obvykle vznikaly při rozmrazování zařízení pomocí otevřeného ohně. Kamenné a zděné věže, které je nahradily, jsou na mnoha místech Prahy dodnes výraznými stavebními dominantami, byť už žádná z nich neslouží svému původnímu účelu.
Nejstarší Staroměstská vodárenská věž na pravém břehu Vltavy zásobovala vodou z řeky kašny na Starém Městě. První zmínky o dřevěné stavbě pocházejí ze 14. století, nynější hranolová věž byla postavena z pískovcových kvádrů po požáru v roce 1576. V roce 1835 zařízení modernizovali význační čeští technici František Josef Gerstner a Josef Božek. Hala strojovny má litinovou nosnou konstrukci se sloupy v korintském stylu. Na konci 19. století byla věž po požáru přestavěna v novogotickém slohu, zvýšena o jedno podlaží na 53 m a dostala velký hodinový stroj se čtyřmi ciferníky. Ve strojovněsídlí Muzeum Bedřicha Smetany.
Kamenná Šítkovská vodárna vznikala na místě staré dřevěné v letech 1588 až 1591. Práce řídil Karel Mělnický, měšťan a radní Nového Města pražského, které vodárna zásobovala vodou. Věž má čtvercový půdorys o straně 10 m, zdi v přízemí jsou silné 210 cm a v posledním osmém patře 115 cm. Je obložena pískovcem s portály z červeného mramoru a měří 47 m. Charakteristickou báň získala při rekonstrukci v polovině 17. století. Věž je nakloněná a její odchylka od svislice činí 42 cm. Vlastní ji spolek Mánes.
Novoměstská vodárna stála kdysi přímo nad vodou, po regulaci Vltavy se ale ocitla na okraji zástavby bývalé Petrské čtvrti. Vznikla na počátku 17. století z kamene na dubových pilotách. Další vodárenská věž se vypíná na ostrůvku u smíchovského jezu. Jmenuje se Petržílkovská, měří 34 metry a pochází z konce 16. století. Se smíchovským břehem ji spojoval můstek, který probíhal vedle tří mlýnských kol někdejšího Peržílkovského mlýna. Vodárna zásobovala Malou Stranu, nyní jsou v ní kanceláře.
I v pozdějších letech vznikaly v Praze pozoruhodné vodárenské věže, jež jsou význačnými technickými památkami, orientačními a vyhlídkovými body. Výraznou dominantou v pražském panoramatu je Vinohradská věž. Novorenesanční pětipodlažní hranolová budova byla postavena v roce 1882 podle plánu architekta Turka. V nejvyšším patře bývala vyhlídková terasa, nároží zdobí pylony se sochami troubících andělů. Věž dnes slouží jako administrativní pracoviště, dva podzemní vodojemy jsou stále v provozu. Památkou průmyslové architektury z přelomu 19. a 20. století je také pohádkově vyhlížející Libeňská vodárenská věž z roku 1904, zvaná Mazanka. Secesní stavba o výšce 42 m se později stala součástí vodárenského systému, který po roce 1914 začal zásobovat Prahu pitnou vodou z Káraného. Vzniká v ní lux…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Praha – technické památky