V obcích Jizerských hor i v obou zdejších velkých městech můžeme vidět řadu stavebně-technických památek, které souvisejí s textilní a sklářskou minulostí kraje, se železniční dopravou, linií prvorepublikového pohraničního opevnění anebo s vodohospodářstvím. A právě ty posledně jmenované zaslouží zvláštní pozornost, protože v míře větší než velké zasáhly do vzhledu horské krajiny a navíc přes svůj pokročilý věk dál znamenitě slouží svému účelu.
Ve druhé polovině 19. stol. postihly oblast Jizerských hor několikrát velké záplavy, z nichž ta poslední v létě roku 1897 měla na hustě osídlené podhůří v čele s Libercem katastrofální dopad. O život přišlo více než sto lidí a soupis materiálních škod skončil na obrovské částce téměř tří a půl milionu tehdejších korun. Ukázalo se, že existující protipovodňová opatření na tak velkou vodu nestačí, a proto se skupina libereckých podnikatelů dohodla, že je nutné vodnímu živlu v podobném pustošení jednou provždy zabránit.
Na podzim roku 1899 přijíždí na jejich pozvání inženýr Otto Intze z Cách, profesor tamní univerzity a jeden z nejuznávanějších odborníků na stavbu přehrad. V Liberci svou přednáškou velice zaujme a poté se dávají věci do pohybu. Vzniká „Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy“ a za podpory c. k. úřadů je rozhodnuto vybudovat v povodí Nisy šest údolních přehrad, na které pak Intze během dvou let vyhotovuje projekty. Zároveň přijímá funkci stavebního dozoru, předtím ale ještě musí přesvědčit pochybovače o tom, že jím navržené gravitační zděné hráze jsou pro daný účel vhodnější než dosud budované hráze sypané. V roce 1902 se poprvé kopne do země a o sedm let později jsou již přehrady na pěti tocích dokončeny. Šestá, která měla přehradit říčku Jeřici, se z finančních důvodů stavět nezačala, což však nezměnilo nic na tom, že v Jizerských horách na půdě Rakouska-Uherska vznikla první vodohospodářská soustava v Evropě.
Dnes, po více než sto letech, si jen stěží dokážeme představit, že výstavba přehrad měla nemálo odpůrců. Přehradní nádrže považujeme za organickou součást zdejší přírody, těšíme se z toho, jak vodní hladiny oživují horská údolí i městskou zástavbu a uznale hodnotíme kvalitu provedení hrází. Jejich půloblouky, mírně vyklenuté proti tlaku vody a korunované dvojicemi manipulačních věžiček, jsou vyzděné z bloků místní žuly, což jim zdánlivě přidává na fortelnosti. Právě na hrázích je znát, že přehrady navrhoval jeden generální projektant.
Pojďme se teď na onu pětici přehrad podívat trochu blíže. Dvě přehrady leží přímo v katastru měst: v Liberci menší Harcovská a v Jablonci nad Nisou nádrž Mšeno, která je za hrází dlouhou skoro půl kilometru schopna pojmout asi čtyřiapůlkrát více vody než Harcov. Vyjádřeno číselně to představuje asi tři miliony kubíků, čímž se řadí mezi největší evropské městské nádrže. Obě přehrady mají vedle funkce protipovodňové ochrany a regulace průtoků i velký význam pro koupání a rekreaci. To samé platí i o menší přehradě Fojtka na stejnojmenném potoce, zatímco nejmenší nádr…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Český ráj