Jizerské hory jsou naším nejsevernějším pohořím, o které se však dělíme s Polskem. Tomu patří na východě přibližně třetina jejich celkové rozlohy, naše západní část zabírá něco málo přes 400 km2. Státní hranici tvoří hlavně řeka Jizera, jež níže na svém toku odděluje horstvo od Krkonoš a Krkonošského podhůří. Dalšími sousedícími horopisnými celky jsou pak na severu Frýdlantská pahorkatina a na jihozápadě Žitavská pánev.
Geomorfolog nám tedy řekne, že Jizerské hory představují celek výrazně oddělený od svého okolí s výjimkou Krkonoš, a geolog k tomu dodá, že Jizerské hory s Krkonošemi vlastně do značné míry jedno tělo jsou. To si žádá bližšího vysvětlení, kvůli němuž se ale musíme nejprve vrátit v čase asi o 400 milionů let nazpět. Takže jsme v devonu, ve starších prvohorách, a z moře, které zaplavilo Čechy již dříve, se začíná v oblasti dnešního Liberecka a Trutnovska vynořovat blok souše. Zpočátku je výzdvih pozvolný, posléze ale tato místa zasáhne hercynské vrásnění, souš je přetvářena, vyzdvižena do horských výšek a znovu snižována a zarovnávána erozními procesy. Během vrásnění vystupují z hlubin velké objemy magmatu, které tuhne pod povrchem ve formě rozlehlých těles, tzv. plutonů, a přitom dochází k rozsáhlé metamorfóze okolních hornin. V období permu, asi o sto milionů let později než jsme s naší exkurzí začali, jeden takový žulový pluton obnaží eroze v centrální části zarovnávaného pohoří. Potom si tektonika dopřává dlouhý odpočinek a povrch je vystaven více či méně intenzivnímu zvětrávání, dokud se Český masiv nezačne otřásat a praskat pod náporem hlavní fáze alpinského vrásnění. To už jsme o hodně dál, na rozhraní starších a mladších třetihor, v období před 25 až 20 miliony lety. Pod tlaky přicházejícími z alpské oblasti se v zemské kůře obnovují staré zlomy a současně vznikají i zlomy nové; podél těchto poruch se sledovaný povrch láme na kry, které jsou vyzdvihovány do různých nadmořských výšek. Vzniká nové pohoří, jehož jádrem, resp. nejvýše vyzdviženou centrální částí, je onen nám již známý žulový pluton. Vypíná se nad okolí tvořené větším dílem staršími přeměněnými horninami a má půdorys, který připomíná ležatou osmičku protaženou ve směru západ – východ do délky asi 70 km. Zužuje se v místech poblíž Harrachova a vědci o něm mluví jako o Krkonošsko-jizerském granitovém masivu anebo plutonu. A jsme doma – o příbuznosti obou horstev už asi není pochyb a také už se teď nemusíme ptát, proč dříve bývaly Jizerské hory považovány za výběžek Krkonoš.
Reliéf Jizerských hor má několik charakteristických prvků. Je to jednak centrální náhorní planina, která se rozkládá v nadmořských výškách okolo 900 m a která je pozůstatkem třetihorního zarovnaného povrchu. Z ní vystupují osamocené ploché kupy, a to spíše v její západní části, dále na východ jsou převládajícími elevacemi nízké zaoblené hřbety. Na jižní okraj planiny navazují svahy a údolí pozvolna se svažující k jihu, zato z jejího severního okraje spadají do údolí řeky Smědé příkré srázy s více než půlkilometrovým převýšením.
Tato tektonicky podmíněná nesouměrnost je jedním z nejnápadnějších znaků pohoří.
Pro jeho vrcholové partie jsou tudíž charakteristické i malé výškové rozdíly. Nejvyšší vrchol, kterým je polská Wysoka Kopa (1126 m n.m.), převyšuje desátý vrchol v pořadí (Smědavskou horu) o pouhých 42 m. Naší straně hor vévodí Smrk (1124 m, v celkovém pořadí druhé místo), následovaný Jizerou (1122 m) a Černou horou (1085 m); dohromady máme „tisícovek“ patnáct, o dvě více než polská strana.
Na rozdíl Krkonoš, vyzdvižených v centrální části do větších nadmořských výšek, Jizerské hory neměly v pleistocénu horské zalednění. Do jejich bezprostřední blízkosti se však dostal severský kontinentální ledovec, když se jeho čelo zastavilo u okraje Frýdlantské pahorkatiny. Během glaciálů se na modelaci horstva podílelo největší měrou mrazové zvětrávání, k jehož nejnápadnějším projevům patří kamenná moře, mrazové sruby a srázy, ale hlavně vrcholové hradby a skaliska.
Větší či menší skalisko vyrůstající na temeni je poznávacím znamením téměř každé významnější hory a často slouží jako jedinečné vyhlídkové místo. Oproti rozhlednám, kterým se věnujeme jinde, dostává turista takovouto přírodní vyhlídku jaksi za odměnu, většinou po několikakilometrové cestě lesem, a o to intenzivnější zážitek ho pak čeká. A vyhlídky jej nemusí zaujmout jen výhledem – k některým se vážou pověsti, jiné jsou spojeny s různými historickými událostmi, na mnoho z nich přístup usnadňují a zabezpečují železné žebříky a zábradlí.
S charakteristickou siluetou dvojice skalisek na temeni druhé nejvyšší hory Jizery se obvykle seznámíme dříve, než se k ní rozhodneme vydat, neboť o sobě dává vědět do spousty míst, leckdy i od hor dost vzdálených. Takže ještě předtím, než vystoupáme po dvou žebřících k vrcholovému kříži, už tušíme, že výhled od něj nutně musí stát za to. A skutečnost určitě nezklame, spíše předčí očekávání. Když necháme stranou úchvatný kruhový výhled do dálek, tak odtud pohledem obsáhneme velkou část jizerské náhorní planiny, navíc s pralesem Jizery v popředí. Podobně obsáhlý kruhový výhled jako Jizera nabízí v centrální části hor i desetimetrové skalisko na vrcholu Holubníku (1071 m), který se nachází západněji.
V severní části hor patří k nejpopulárnějším tři skalní vyhlídky na hřebeni Poledních kamenů, které je zřejmě nejvděčnější navštívit postupně při sestupu, tedy z vrcholu Poledních kamenů (1006 m) sejít na Frýdlantské cimbuří (875 m) a potom k Hajnímu kostelu (710 m). Nádherný výhled přes celý frýdlantský výběžek daleko do Polska se nám cestou dolů trochu uzavírá, o to lépe si ale můžeme prohlédnout divoké severní srázy Jizerských hor. Jiné excelentní výhledy téměř z ptačí perspektivy do údolí Smědé a dále směrem k Frýdlantu se otevírají ze skalních vyhlídek Ořešník a Krásná Máří. Obě jsou také hodně navštěvovány, ta druhá i kvůli snadné dostupnosti z Jizerské magistrály. A jestliže zatoužíme nahlédnout do údolí Smědé z jiného úhlu, pak bude nejlepší volbou skalní vyhlídka na Paličníku anebo na vrcholu Kočičích kamenů severně od obce Bílý Potok.
Když už jsme se dotkli skal, tak u nich ještě chvíli zůstaňme. Pokud jde o jejich horninové složení, tak v centrální části hor mají převahu porfyrické středně až hrubě zrnité biotitické žuly, v nichž bývají nápadné několikacentimetrové vyrostlice živců. Při západním okraji plutonu se vyskytuje žula narůžovělých odstínů, které se říká liberecká, což je spíše kamenický termín. Patří k našim nejvíce ceněným dekorativním kamenům a u Liberce se těží již více než sto let. Jinak tu mají v menším rozsahu také zastoupení granodiority a ještě se musíme zmínit o dvou větších odlišnostech, kterými jsou hory Smrk a Bukovec. Ta první se nachází při okraji plutonu a je budována ortorulami neboli přeměněnými žulami. Výrazně kuželovitý vrch Bukovec nad osadou Jizerka zase představuje nejnápadnější pozůstatek několika zdejších sporých projevů třetihorního vulkani…