Amsterdam

65 

Vydání: prosinec 2016

Moře, řeka, bažiny. Voda, všude voda. Dárkyně života, to ano, ale že by se z ní mělo zrodit město? A přece. Voda jako spojenec a ochránce, jako nepřítel a ničitel. Dokáže přinést štěstí a blahobyt, stejně jako zkázu a zmar. Vždyť i to jméno vykouzlila. Byla tu řeka Amstel ústící do zálivu IJ, kolem ní oblast Amestelle, a potom hráz, „dam“, kterou tu první osadníci postavili ve snaze vyhnout se věčným záplavám – a rázem vznikl Amsteldamm nebo Aemstelredamme, a ať si vybereme kteroukoli podobu, je to už jen krůček k Amsterdamu…

Amsterdam
Amsterdam

Moře, řeka, bažiny. Voda, všude voda. Dárkyně života, to ano, ale že by se z ní mělo zrodit město? A přece. Voda jako spojenec a ochránce, jako nepřítel a ničitel. Dokáže přinést štěstí a blahobyt, stejně jako zkázu a zmar. Vždyť i to jméno vykouzlila. Byla tu řeka Amstel ústící do zálivu IJ, kolem ní oblast Amestelle, a potom hráz, „dam“, kterou tu první osadníci postavili ve snaze vyhnout se věčným záplavám – a rázem vznikl Amsteldamm nebo Aemstelredamme, a ať si vybereme kteroukoli podobu, je to už jen krůček k Amsterdamu.

Tady nikdy nebyly antické chrámy, evropské národy při svém stěhování napříč kontinentem tu nezanechaly žádné stopy, když se ve Francii začínaly stavět první gotické katedrály, tady bylo pár rybářských chatrčí. Ale ona volavka, které se kdysi zželelo jednoho lovce a jednoho rybáře bloudících v bezútěšných bažinách kolem Amstelu natolik, že na ně promluvila a poradila jim, aby si postavili domky na písčině, kde řeka ústí do zátoky, ta to věděla dobře: „Vaše domky se stanou samotou, samota osadou, osada vsí, ves městem – městem, které jednou ovládne svět.“ Chytrý pták, pokud tedy uvěříme rolnické legendě o vzniku Amsterdamu. Existuje také rytířská legenda, v níž vystupují norský královský syn, fríský rybář Wolfert a strašná bouře na moři (ano, jistě, předvídatelný průběh – princátko přísahalo, že dostane-li se bezpečně na souš, založí tam, kde ho živel vyvrhne, město), a kromě toho sporé doklady archeologické a historické, shodující se v tom, že Amsterdam je městem relativně mladým, jménotvorná hráz vznikla zřejmě až někdy v poslední čtvrtině 12. stol. (nebo o půlstoletí dříve, kdoví) a první písemná zmínka o Amsterdamu nese datum 27. 10. 1275. A také v tom, že o počátcích města víme méně než málo. Už jeden z prvních městských historiků, Jan Wagenaar, si v 18. stol. stěžoval, že „vznik a první fáze rozvoje Amsterdamu jsou zahaleny hustou mlhou pochybností a nejistoty“. Není se co divit, vždyť ani o městském znaku, v němž jsou tři stříbrné ondřejské kříže pod sebou na černém pásu v červeném poli, není úplně jasno. Prý by to mohly být symboly tří největších nebezpečí, jež hrozila dávnému městu – ohně, záplav a moru, jisté to ale není. Zato původ hesla „Stateční, odhodlaní, soucitní“ je zřejmý – vytvořila ho v roce 1947 královna Vilemína jako trvalou připomínku úlohy občanů města za druhé světové války, když zde v únoru 1941 nežidovští obyvatelé poprvé v Evropě protestovali proti pronásledování Židů nacisty. Ostatně příběh rodiny Frankových je díky Deníku Anny Frankové dostatečně znám a dům, kde se rodina dva roky skrývala, je po Rijksmuseu a Muzeu Van Gogha třetím nejnavštěvovanějším objektem v Amsterdamu, natolik populárním, že musel být zaveden systém internetového předprodeje vstupenek na konkrétní hodinu a den.

Rychlost následujícího rozvoje působí pak oprávněně jako zázrak, podložený však pílí a umem dávných obyvatel města, jejich talentem mořeplaveckým i obchodním. S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že za všechno mohlo pivo. Ano, je to trochu nespravedlivé ke všemu tomu obilí, dřevu, fazolím, ořechům, hořčici, medu, plátnu, rybám, kůžím a kožešinám, chmelu, železu či masu, jež procházely amsterdamským přístavem, ale málo platné, pivo čnělo nade vším. Od roku 1323 měl Amsterdam na pivo celní privilegium: Veškeré pivo dovážené do Holandska muselo projít Amsterdamem a právě tady se z něj muselo zaplatit clo. Dováželo se z Hamburku, v roce 1365 to bylo dva a půl tisíce tun měsíčně, třetina veškerého piva exportovaného z tohoto hanzovního města. Vykládalo se na kanálu Oudezijds Voorburgwal, v úseku přezdívaném Bierkaai, pivní molo, od Starého kostela (Oude Kerk) po dnešní ulici Damstraat. Tvrdí se, že snad právě z toho vzniklo oblíbené nizozemské úsloví vechten tegen de bierkaai, doslova „bojovat proti pivnímu molu“, používané ve smyslu „bojovat předem ztracenou bitvu“. Ještě v polovině 19. stol. byli mnozí obyvatelé téhle oblasti kolem Oude Kerk velmi hrdí na to, že jejich předkové nikdy nebydleli jinde. Pak nabral vývoj trochu jiný směr a dnes je to centrum vyhlášené čtvrti červených luceren, doplněných více než malým množstvím nejen coffeeshopů, ale taky všemožných hospod a barů.

A tak jsme skočili přímo do současnosti, aniž bychom připomněli první obchodní cesty amsterdamských obchodníků do Asie na konci 16. stol., založení Sjednocené východoindické společnosti (Vereenigde Oostindische Compagnie – VOC) v roce 1602, otevření první burzy v Amsterdamu o devět let později a vůbec celý „zlatý věk“, ono požehnané 17. stol., kdy se navzdory třicetileté válce stal Amsterdam nejblahobytnějším městem světa. Ale o historii se dá číst jinde a jindy, město je třeba zažít, pocítit, prochodit a vstřebat – záměrně jsem nepoužil sloveso „pochopit“. Zase se můžeme vrátit k vodě. Amsterdam z vody vyrostlý je sám tak trochu jako voda. Osvěžující a zaplavující, povznášející a drtící, neuchopitelně protékající mezi prsty a v klidu zrcadlící svou tvář, když ho naberete do dlaní, v tisících odlesků vodní tříště se divoce rozlévá do všech stran, aby vzápětí konejšivě spočinul u vašich nohou.

Od Centraal Station, hlavního nádraží, kde končí vlaky, tramvaje, autobusy i přívozy z nových severních čtvrtí za vodou zvanou IJ, se valí nepřetržitá řeka lidí, jít proti ní je docela umění, připojit se naopak velmi snadné. Část toho proudu postupuje po třídě Damrak směrem na náměstí Dam, ke královskému paláci a dál na jih k Amstelu, část se rozlévá do úzkých uliček kolem Oude Kerk. Od dopoledne dlouho do noci pulzuje tenhle neřestný kousek města životem, i když vchod do Muzea erotiky vesměs zeje prázdnotou, slavných „oken“ s červenofialově nasvícenými pracovnicemi je čím dál míň (a ještě dobrá polovina neobsazených), ve smartshopech zůstalo už jen pár ještě nezakázaných „měkčích“ houbiček a nad sex&drugs vítězí na celé čáře pubs&pubs, jen ta nasládlá vůně hořícího konopí se stále line z cofeeshopů.

Ale skutečné zážitky tu mohou mít i jinou podobu. Květnová neděle, chvíli po poledni. Nizozemská fotbalová liga, Ajax hraje kdesi venku, zápas je v televizi. Kdyby Ajax vyhrál, mohl by si v předstihu zajistit titul. Hodinu před výkopem jsou nejen sport-bary, ale všechny hospody a bary bez výjimky narvané fanoušky, z nichž většina je oblečená do dresů, případně má alespoň šály v červenobílých barvách Ajaxu. Zdá se, že od vchodu k výčepnímu pultu nemůže proklouznout ani myš. Přesto má každý svůj nápoj. Pije se a čeká na zahájení přenosu. Ale nejen to – skanduje se, zpívá se, skáče se. Domy se otřásají a skáčou s sebou. Zápas začíná. Není třeba vidět na obrazovku, stačí poslouchat a člověk přesně ví, kdy Ajax zaútočil, kdy spálil šanci, kdy vstřelil gól, kdy dostal gól. Zápas skončil nerozhodně, titul zůstal nadále jen příslibem. Fanoušci postávají před hospodami, posedávají na patnících, mnozí mají v očích nefalšované slzy. Tak vypadá fanouškovství.

Myslíte, že takový je celý Amsterdam? Ale kdež! O pár stovek metrů dál – člověk se vydá z Damu po rušné pěší zóně Kalverstraat plné obchodů, za Amsterdamským muzeem zahne doprava – a najednou je před ním vchod do Begijnhofu. Maličký parčík ve vnitrobloku obklopený domy, v nichž donedávna bydlely bekyně, zbožné katolické ženy, které stejně jako jeptišky konaly dobro, ale nechtěly žít v klášteře a nesložily řeholní sliby. Amsterdamský Begijnhof je poprvé zmiňován už v roce 1389. Pak byl rozšiřován, po ničivých požárech přestavován, jeho dnešní podoba je hlavně ze 17. a 18. stol. Zachoval se tu však také Houten Huys, jeden ze dvou nejstarších dochovaných dřevěných domů v celém Nizozemsku, o němž se odborníci pořád nemohou dohodnout, zda vznikl už kolem roku 1475, nebo až zhruba o 50 let později. Poslední bekyně zemřela v roce 1971. Celý areál prošel rekonstrukcí  a město pronajímá zdejší byty i nadále pouze ženám, většinou starším osamělým dámám, případně studentkám za nízký nájem. Ostrůvek většího klidu si jen stěží lze představit – přinejmenším do chvíle, než přejdete přes velké grachty a vstoupíte do čtvrti Jordaan.

Skoro jako byste se ocitli někde na venkově – veškerý neklid centra města je zapomenut, někdejší chudinská čtvrť je dnes jednou z nejmalebnějších částí nizozemského hlavního města. Vznikla při rozšiřování Amsterdamu na počátku 17. stol., a i když jméno na první pohled odkazuje do biblických krajů, ve skutečnosti je odvozeno z francouzského jardin, zahrada. Prý. Jasno v tom není – kde jsme to už slyšeli? Jordaan má úžasnou atmosféru, která se nesnadno popisuje. Dejte si jedno pivo v některé ze zdejších pospolitých hospod, v Café ʼt Smalle nebo v Café Tuin, seďte, ucucávejte… a pochopíte. Možná.  Ale nejsou to jenom hospody, co činí Jordaan unikátním. Jsou tu totiž také hoftjes – obytné komplexy vystavěné kolem vnitřního dvora. Ano, trochu jako bekináž, ale k bydlení tady nemusíte být žena, natož činit dobré skutky. Někdejší bydlení pro chudé dnes láká třeba studenty, ale také mnohé lépe situované obyvatele města. I proto nejsou zdaleka všechny hoftjes přístupné veřejnosti.

A takhle bychom mohli v kontrastech pokračovat. Bleší trh na Waterlooplein, kde dostanete technické haraburdí, plakát hudební hvězdy 60. let minulého století i šatstvo z hromad rozložených rovnou na zemi. Šest dnů v týdnu, 260 stánků, skoro všechno, co potřebujete v kuchyni, a k tomu leccos dalšího – to je Albert Cuypmarkt, trh ve stejnojmenné ulici v pestrobarevné čtvrti De Pijp. Ostrý střih – ulice P. C. Hooftstraat, podle mnohých nejluxusnější nákupní ulice v Amsterdamu vůbec. Názvy zdejších butiků se čtou jako Whoʼs Who ve světě módy, luxusu a elegance. Limuzíny s kouřovými skly neslyšeně zastavují u chodníku, záblesky zlatých a platinových kreditních karet se střídají s temnými tůněmi těch černých, člověk se málem diví, že ho tu nechají jít okolo v ošoupaných džínách… ale vždyť je to přece Amsterdam! Na konci téhle ulice je jeden z vchodů do Vondelparku, úžasné odpočinkové zóny. Sedí se tu na trávnících, u jezírek, kanálů i u nohou básníka a dramatika 17. stol. Joosta van den Vondela zvěčnělého v pomníku, klábosí, popíjí, griluje, pobíhá, jak je ctěná libost. Amsterdamci se umějí bavit i družit. Pokud se do města dostanete při Královském dnu (Koningsdag, 27. dubna), festivalech Gay Pride (konec července nebo začátek srpna) či Uitmarkt (poslední srpnový víkend) nebo při lodní přehlídce Sail Amsterdam (pět dnů v druhé polovině srpna jednou za pět let), snadno se o tom přesvědčíte. Ale i jindy je Amsterdam podivuhodnou oázou relaxace a bezstarostnosti doplněné o ojedinělé výtvory lidského umu. A navíc s nefalšovanou atmosférou skutečného weltmanství. Tohle zdánlivě nenápadné město s necelým milionem obyvatel patřících k 178 různým národnostem si nemusí hrát na světovou metropoli. Ono jí prostě je.

Hmotnost 0.17 kg