Benátky

Nejjasnější, Vznešená, Zářící či Úctyhodná… Benátská republika – námořní velmoc, kosmopolitní metropole, blyštivý démant síly, bohatství, slávy i umění, pod jehož oslnivými záblesky zůstávala spolehlivě ukryta odvrácená tvář města v laguně, svět špiclů, nájemných vrahů, temných kobek, ale i příšeří budoárů nesčetných kurtizán. Dlouhých 1100 let trvala historie státu, který nám po sobě zanechal snad nejúžasnější město na světě.

Thomas Mann, který sem zasadil děj svého asi nejslavnějšího díla, novely Smrt v Benátkách, napsal, že mnohá města mají umělecké poklady, avšak Benátky jsou samy jedním velkým uměleckým dílem. Samozřejmě měl pravdu, ale jedinečnost Benátek má ještě další rozměr, jenž se v luxusních obrazových publikacích ani turistických průvodcích příliš neobjevuje. Je jím to „obyčejné“ město, k němuž bývá v úzkých uličkách často problém se prodrat, které si ve vrcholné sezoně musí vnímavý návštěvník vyvzdorovat na davech turistů, tlačících se v neprostupné mase mezi Rialtem a náměstím Sv. Marka. Komu se to podaří, ten pak v plné míře docení slova francouzského romanopisce, básníka a historika umění Vaudoyera: „Nic není snazšího, než se v Benátkách ztratit. A nic není zábavnějšího, než se ocitnout v tomto Labyrintu bez Minotaura, jako Theseus bez nitě Ariadniny.“

Počátky lidského osídlení Benátské laguny leží v nezřetelném temnu předřímských dob. Ani za Římanů nebyla spleť ostrůvků, často bažinatých a sužovaných malárií, a písečných lavic zvaných lida obydlena nijak hustě. V místech, kam trvale vanoucí vítr od moře přinášel zdravý vzduch, vysoušel tam močály a rozháněl komáry, vznikly luxusní římské vily. K významnějšímu osídlení laguny došlo teprve během 4. století, kdy začaly na sever dnešní Itálie pronikat stále častěji různé „barbarské“ kmeny. Původní obyvatelé před nimi hledali útočiště na obtížně přístupných ostrůvcích. Mimochodem – Benátky neměly pevné spojení s pobřežím až do roku 1846. Díky tomu byly natolik nedobytné, že celý středověk přečkaly bez jakéhokoliv opevnění.

S vpádem Vizigótů souvisí první legendární datum založení Benátek, 25.3.421. Historické doklady však neexistují, a tak je docela dobře možné, že město v těch místech, kde leží dnes, vzniklo daleko později – jiným tradičním letopočtem, uváděným v souvislosti se založením města, je rok 810. Víme totiž, že v roce následujícím přeložil desátý dóže Angelo Participazio své sídlo na ostrov Rivo alto, či latinsky Rivus altus. V jeho jménu slyšíme známý název – ano, Rialto, to je přece nejslavnější z benátských mostů, až do 19. století jediný, který se klenul přes Canal Grande, a zároveň nejstarší benátské přístaviště v samém srdci města! Už tehdy vlastně začalo to, co bylo pro Benátky charakteristické dalších tisíc let – rozvoj města, veškerá stavební činnost, vznik paláců, chrámů, ba celých čtvrtí bezprostředně souvisely s politickou situací a zámysly benátských vládců. Civitas Rivoalti bylo také dlouhou dobu používaným názvem celého města, jméno Benátky (Venezia) se v plné míře prosadilo až ve 13. století.

Jedno z prvních slov, které většinu lidí napadne v souvislosti s Benátkami, je dóže. Označení nejvyššího úředníka republiky, zprvu téměř neomezeného vládce, jehož moc byla s přibývajícími staletími stále více omezována a kontrolována, vzniklo z latinského slova dux, vůdce. Úřad dóžete byl od počátku výjimečný tím, že nebyl dědičný. Pravdou však je, že zejména v počátcích města a republiky vykonávali úřad příslušníci některých rodů častěji než jiných. Například většina dóžat v 9. a 10. století pocházela z rodin Participazio a Candiano. Dóže byl volen na doživotí šlechtou, od konce 13. století pouze představiteli 287 šlechtických rodin, které byly zapsány v tzv. Zlaté knize.

Podle tradice byl prvním dóžetem Paoluccio Anafesto, jehož měl jmenovat exarcha (byzantský místodržící) z Ravenny v roce 697. Stejně jako v případě založení města, ani o prvních dóžatech nemají historici úplně jasno. Prvním naprosto nezpochybnitelným tak je až třetí v pořadí, Orso Ipato. Ten byl po jedenáctileté vládě zavražděn, zřejmě z popudu tehdejšího ravennského exarchy. Po pětiletém bezvládí nastoupil do úřadu jeho syn Teodato, který jako první přeložil dóžecí sídlo z pevniny na ostrov Metamauca, později známý jako Malamocco, v jižní části laguny. Dnes byste ostrov tohoto jména hledali na sebepodrobnější mapě Benátské laguny marně, najdete jen stejnojmennou čtvrť na Lidu. Dóžecí sídlo tam zničil už v roce 800 syn Karla Velikého Pipin, který o deset let později při dalším pokusu o dobytí laguny v místech dnešních Benátek padl. V roce 1102 zmizel ostrov Malamocco v moři.

V té době se však už kolem Rialta rozvíjelo bohaté a výstavné město s mocnou flotilou, které ovládalo prakticky celý Jadran a mířilo dál, zejména do východního Středomoří. Ke stmelení původně spíše samostatných obcí na jednotlivých ostrůvcích přispěla významnou měrou událost, k níž došlo v roce 828. Dva benátští kupci tehdy získali v egyptské Alexandrii ostatky sv. Marka a přivezli je na Rialto. Slovo „získali“ je v této souvislosti možná až příliš korektní. Většina historiků se nebojí hovořit o loupeži, kterou měla ospravedlnit legenda, jež vznikla ještě dříve, než byl pro cenné relikvie postaven první kostel. Podle ní se Markovi v době, kdy působil v Benátské laguně jako misionář, zjevil anděl a pozdravil ho slovy „Pokoj s tebou, Marku, můj Evangelisto,“ což bylo znamením, že právě zde jednou Marek spočine navěky a bude tu místo jeho největšího uctívání. Pro společnou identitu si obce v laguně nemohly přát víc.

I když Benátky začaly svou pověstnou flotilu budovat již na konci 10. století, opravdovou námořní mocností se staly až o 200 let později. Mužem, který se o to zasloužil především, byl dóže Enrico Dandolo. Zkušený politik byl do své funkce zvolen na sklonku roku 1192, kdy mu bylo již zřejmě přes 70 let (přesné datum jeho narození není známo) a byl slepý. Ani jedna z těchto skutečností mu však nezabránila v uskutečnění ambiciózního plánu. Dóže využil čtvrté křížové výpravy, a to hned několikrát. Křižákům, kteří potřebovali benátské lodě, ale neměli dost peněz na jejich zaplacení, nabídl, že jim lodě poskytne, když mu na oplátku pomohou znovu získat chorvatský Zadar – někdejší benátskou kolonii, která nedlouho předtím přešla do vlastnictví uherského krále. To, že šlo o křesťanské město, vůbec nevadilo. Zakrátko zopakoval dóže obdobný postup ještě jednou. Dalším terčem křižáckého útoku se roku 1204 stala samotná Konstantinopol. Čtvrtá křížová výprava sice do Svaté země vůbec nikdy nedospěla, o to větší však přinesla kořist. Na více než půl století ovládly Benátky asi tři osminy někdejší byzantské říše, patřila jim většina řeckých ostrovů i poloostrov Peloponés.

Ve vrcholném středověku bylo město i někteří jeho obyvatelé tak bohatí, až musel být v roce 1299 přijat zvláštní zákon proti přílišnému luxusu například v oblékání. Po sedmi letech byl sice zrušen, ale později ve 14. století přijat znovu, dokonce v ještě přísnější podobě. Roku 1381 porazily Benátky svého velkého rivala Janov. Když pak v polovině 15. století uzavřela mír s Milánem, dosáhla Benátská republika své vůbec největší rozlohy – její území sahalo od Alp až po Kypr. Ve vlastním městě se bouřlivě stavělo a působili tam mnozí špičkoví umělci té doby.

Vynikající umělci neopustili Benátky ani později, zato ekonomická prosperita a blahobyt se začaly vytrácet. Na moři i v obchodu s pepřem a dalším kořením začalo Benátkám v 16. století postupně konkurovat Portugalsko, z východu se blížilo nové vojenské nebezpečí – Turci. Benátský magistrát sice ještě jednou v roce 1562 zakázal rozmařilost (z té doby pocházelo například nařízení, že gondoly nesmějí být nadále pestře pomalované, nýbrž pouze černé), ale nad Nejjasnější se již začínala stahovat mračna.

Když počátkem 18. století definitivně skončily války s Turky, Benátky již nebyly vůdčí mocností východního Středomoří. V roce 1797, přesně 1100 let po legendárním jmenování prvního dóžete, předal poslední, stý dvacátý dóže Ludovico Manin Benátky Napoleonovi. Po střídavém francouzském a rakouském panství bylo město v listopadu 1866 připojeno k nově se tvořícímu Italskému státu.

Vládci se měnili, blahobyt vzrůstal a klesal, ale město zůstávalo. Město na 118 ostrůvcích, s více než 150 kanály a 400 mosty, město s 15 000 domy, mezi nimiž je na 900 paláců a více než stovka kostelů, město, kde však stojí za pohled a zastavení dům každý. Město nečekaných průhledů a překvapivých průchodů, prchavých odlesků vodní hladiny, vůně moře i zápachu řas, pyšně opravených průčelí a oprýskaných zadních traktů. Město, jež před více než pětatřiceti lety charakterizoval Miroslav Horníček ve své Pohlednici z Benátek, jedné z nejvýstižnějších a nejvnímavějších knih, které o něm kdy byly napsány, čtyřmi slovy: Benátky jsou fantastický sen.