Galicie, dříve galicijské království a od roku 1981 jedna ze sedmnácti španělských autonomních oblastí, leží na samém severozápadě Španělska a tvoří jakýsi jižní protipól ke skoro tisíc kilometrů vzdálenému Irsku. S ním má společnou keltskou minulost, podobné krajinné formace a dokonce prý i určitou podobnost ve fyziognomii obyvatel.
Galicie je země bičovaná větry a oceánem, což vysvětluje, proč má řada domů ve městech na pobřeží celá průčelí tvořená zasklenými lodžiemi, jež chrání obyvatele před rozmary počasí a zároveň jim umožňují v bezpečí pozorovat zběsilost rozhněvaného Atlantiku. Také je to země, kde mnoho lidí žije v malých vesnicích a na samotách, a to již od dob, kdy se do oblasti ovládané Římany dostali germánští Svébové.
Na rozdíl od jiných oblastí Španělska se Galicie pyšní tisíci řek a říček, které jsou živeny vydatnými dešti. Říká se, že v Galicii buď prší, anebo prší. Asi každý poutník, který šel po francouzské svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela, zaslechl na posledních 150 km začínajících výstupem ke galicijské vesnici Cebreiro slovo chirimiri označující trvalé a nekončící mrholení. A tak si na cestu do Galicie určitě přibalte dobrou pláštěnku. Ale abychom nebyli nespravedliví, po dešti vždy vychází slunce. Příjemné teploty jsou v létě milostivé k obyvatelům Galicie i k turistům.
Abychom pochopili zvláštnost Galicie, musíme se vrátit do dávných časů. Prvními známými obyvateli tohoto kraje byli Gallaiciové, od nichž se odvozuje pozdější název Gallaecia. Není úplně jisté, zda patřili ke keltským národům nebo sem přišli ještě dříve než oni. I když má ale dávná historie tohoto národa stále mnoho mezer, je keltská minulost v Galicii dodnes opěvována.
Římané dorazili do tohoto koutu poloostrova ve 2. stol. př. n. l. Jejich provincie Gallaecia byla rozsáhlejší než dnešní autonomní oblast. Zahrnovala i severní Portugalsko a část Kastilie, stejně jako León, Asturii a Kantábrii. Připomínkou tohoto období galicijských dějin jsou památky jako hradby v Lugu či Herkulův maják v A Coruni. Římané tu zanechali také nejvýznamnější nehmotné dědictví – jazyk. Latina se v této oblasti vyvinula v galicijštinu, v níž se ale dodnes zachovala i některá slova keltského původu jako bico (polibek) nebo choco (sépie).
Po Římanech přišli Svébové a po nich Vizogóti – se všemi zápolili místní o svoji samostatnost. V souvislosti s rekonquistou, tedy bojem proti muslimům, byla na počátku 9. stol. za vlády Alfonsa II. objevena údajná hrobka apoštola Jakuba, což mělo zásadní vliv na vývoj Galicie. Tehdy vznikla poutní cesta, jakýsi středověký internet, kterou se šířily nové kulturní, politické a sociální trendy. V 13. stol. Ferdinand III. sjednotil pod kastilskou korunou království León a Galicie. Ačkoli se tím snížila její nezávislost, Galicie neztratila status království ani rozdělení na sedm provincií, a proto dnes najdete ve znaku Galicie sedm bílých křížů, i když dnešní provincie jsou jen čtyři – A Coruña, Lugo, Ourense a Pontevedra. V první z nich se nachází i Santiago de Compostela, hlavní město Galicie.
Jednou z velkých událostí 2. pol. 15. stol. bylo sociální povstání známé jako Revuelta Irmandiña. Odboj trval dlouhých dvanáct let a slovo irmandiña se promítlo ve 20. stol. i do názvů řady spolků a politických stran. Původně se jím označovala středověká bratrstva ozbrojeného obyvatelstva, jež povstalo na obranu svých práv proti vysoké šlechtě. Během povstání bylo v Galicii vypáleno a jinak zničeno na 130 hradů a klášterů.
Do novověku vstoupilo galicijské království podřízené kastilské koruně. Mělo sice zastoupení v parlamentu, avšak nikoliv přímé, nýbrž prostřednictvím kastilské Zamory. Vrátil se mu i titul království, který si podrželo až do 18. stol. jen díky tomu, že bylo ochotno zaplatit kastilské koruně částku, která posloužila k výstavbě šesti lodí.
Častým vojenským cílem byla Galicie kvůli sporům Španělska s Portugalskem a Anglií. Kromě toho napadali celé pobřeží piráti, a proto severně položené přístavy jako Ferrol nebo A Coruña mají dodnes opevnění s vystavenými děly připomínajícími onu dobu.
Úsilí o zachování vlastní identity vyvrcholilo v 19. stol., kdy starý kontinent zachvátil romantismus. Národy hledaly v mlhách minulosti svůj rodokmen, hrdinskou linii, která by je činila jedinečnými. Zatímco my jsme objevovali svůj bájný původ ve starých pověstech českých, Galicie prožívala vlastní kulturní probuzení známé jako hnutí Rexurdimento. V té době vzniklo také monumentální dílo Historia de Galicia Manuela Murguíi (1865), který se inspiroval díly Strabóna a Plinia a vytvořil oslavný příběh o historii Galicijců.
V roce 1833 se galicijští liberálové postarali o ukončení království. A začal boj o jazyk. Do té doby byla galicijština okrajovým nářečím, ale i Galicie má svou Boženu Němcovou. Je jí spisovatelka a básnířka Rosalía de Castro, která v roce 1863 napsala Cantares gallegos (Galicijské písně). Inspirovala řadu dalších, a proto také její jméno zaslouženě figuruje na mnoha místech, například i na krásném vitrážovém stropě v hlavní hale radnice v A Coruni, kam je volný přístup. Koncem 19. stol. vznikly první gramatiky a slovníky galicijského jazyka. V roce 1905 byla založena Královská galicijská akademie, následně vznikla skupina NÓS sdružující galicijské liberály mluvící výhradně galicijsky a galicijská nacionalistická strana Irmandandes da Fala.
V době vlády Franca byla galicijština jako svébytný jazyk zakázána, ale díky onomu velkému obrozeneckému úsilí přečkala i toto období a dnes je jedním z oficiálních jazyků Španělska vedle španělštiny, katalánštiny a baskičtiny. Ačkoli v poslední době má hlavně ve velkých galicijských městech španělština navrch, stále je hrdost na Galicii, její jazyk a tradice víc než patrná. Ostatně zkuste si dát v Galicii pivo. Brzy zjistíte, že jediné, které tu mají, je Estrella Galicia (Hvězda Galicie) nebo pivo s názvem 1906, které vaří stejný pivovar Hijos de Rivera v A Coruni. Jiná dostanete prakticky jen ve specializovaných pivních barech, kde mají deset a více piv na čepu, často řemeslných. A kdybyste náhodou zavítali do městečka Allariz, tak počítejte s tím, že se tam mluví jen galicijsky, radnice podporuje pouze místní firmy a žádný evropský ani světový potravinový řetězec tam nemá šanci.
Mezi roky 1857 a 1930 se zformovala tzv. galicijská diaspora. Ekonomické podmínky byly v Galicii tak špatné, že až 1,2 mil. Galicijců bylo tehdy nuceno emigrovat za prací do Jižní Ameriky, především do Argentiny, Brazílie a na Kubu. Buenos Aires se ne nadarmo přezdívá „pátá provincie Galicie“. Když uvážíme, že Španělsko mělo v roce 1900 přibližně 18,6 mil. obyvatel, šlo skutečně o obrovský exodus. I v zahraničí však udržovali galicijští emigranti svoji kulturu a jazyk. A tak není divu, že dnešní galicijská hymna zazněla poprvé v roce 1907 v kubánské Havaně. Krásné galicijské slovo morriña odráží hluboký a dlouhodobý stesk po rodné zemi, a proto v současné době galicijské úřady dávají možnost všem Galicijcům starším 65 let, aby se na náklady své vlasti vrátili natrvalo nebo jen na skok do země, odkud pocházeli jejich předci.
Až se budete procházet na náměstí Obradoiro v Santiagu de Compostela, zcela jistě zaslechnete dudy. Ty galicijské mají melodickou píšťalu s kuželovým vrtáním a dvojitým plátkem, což jim dává i jasnější, pronikavější zvuk ve srovnání s českými dudami. Zaslechnete je na mnoha lidových slavnostech. V městě Ortigueira se koná od roku 1978 mezinárodní festival keltského světa. Na 200 hudebních skupin zde interpretuje svoje pojetí keltské hudby. Nechybí dudy, tamburíny a bubínky. A k tomu se tančí muñeiras, tradiční galicijské lidové tance. Keltské symboly jsou viditelné hlavně na špercích a různých ozdobách. Nicméně opravdu skutečných keltských památek dnes existuje pramálo a keltská historie je opředena mýty. S nadsázkou lze říct, že jedinou evidentní připomínkou keltské minulosti jsou fanoušci „keltského“ fotbalového klubu Celta de Vigo.