Španělé osidlovali Kubu postupně od východu, kde bylo i první hlavní město, Santiago de Cuba. Už první guvernér Diego Velázquez de Cuéllar však založil v severozápadní části ostrova kolem velké uzavřené zátoky, v místech, kde kromě původních Taínů sídlila především mračna komárů, město San Cristóbal de La Habana. Jména se mu dostalo podle náčelníka Habaguanexe.
K založení Havany došlo 16. listopadu 1519 při mši sloužené pod vysokou ceibou v místech dnešního náměstí Plaza de Armas, kde byl na počest této události postaven v 19. stol. neoklasicistní chrámek Templete. Zprvu ubohé městečko dřevěných domků bohíos s kostelíkem se během 40 let stalo významným přístavem a začalo lákat piráty, kteří ho několikrát vyplenili a srovnali se zemí, než byla v roce 1555 jako první v Latinské Americe postavena pevnost La Fuerza (Síla). O necelých sto let později byla na její věž jako větrná korouhvička umístěna soška ženy zvaná Giraldilla, snad inspirovaná sochou na špičce původně maurské věže Giraldy u sevillské katedrály. Zakrátko se Giraldilla stala symbolem města a dnes ji známe také z etiket slavného rumu Havana Club. Známější pevnost Tří králů se začala společně s protilehlou pevností La Punta stavět na březích úzkého vjezdu do přístavní zátoky v roce 1589, kdy také přesídlil do Havany guvernér. Oficiální titul města jí však král Filip II. udělil až po dostavění hradeb v roce 1592.
Dnes je Havana velkoměstem s dvěma a čtvrt miliony obyvatel, největším v ostrovním Karibiku, a rozrostla se daleko za původní hradby, z nichž zůstala jen torza. Historická část, Habana Vieja (Stará Havana), je srdcem města a největším komplexem koloniální architektury v Americe, který navštěvují turisté z celého světa. Každoročně jich sem zavítá přes milion. Péče o tak rozsáhlý architektonický soubor není nikde na světě jednoduchá, a připočteme-li k tomu dlouhodobý nezájem komunistické vlády o „obyčejné domy“, a natož o kostely, nelze se divit, že celé bloky začaly chátrat a mnohé z jedinečných staveb – pokud nespadly samy – musely být z bezpečnostních důvodů strženy. Filmy, jejichž děj se měl odehrávat v předrevoluční či revoluční Havaně, se proto většinou natáčely v udržovaném historickém jádru města San Juan na Portoriku.
Částečnou spásu přinesl až rok 1982, kdy byla Stará Havana zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO. Dnes nelze než obdivovat pečlivě opravené paláce, kostely (na starších plánech města většinou ani nezakreslené) a obyčejné domy, zářící čerstvými pestrými barvami. Zabloudíme-li ale z cest vyšlapaných turisty dál k západu, octneme se v šedivém světě chátrajících bloků domů s prolukami plnými odpadků, jejichž záchrana už možná není. S každým týdnem se zřítí další z nich. Vstoupíme-li dovn…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kuba