Město mnoha tváří: ostrého světla a hlubokých stínů, starobylých památek i moderních staveb, město s labyrintem úzkých uliček a důvěrnými náměstíčky, kde se zastavil čas, ale i širokých pulzujících tříd dávajících na vědomí, že Sevilla neustrnula v minulosti, ale jde s dobou.
Město, kde se legendy stávají dějinami a dějiny legendami. A to už od dob mytického tartésského krále Argantonia, přes legendárního zakladatele Hérakla, římskou Hispalis Julia Caesara, ale také Trajána a Hadriána pocházejících z nedaleké Italiky, přes vizigótské období sv. Isidora, jenž svými Etymologiemi posouval středověk směrem k osvícené budoucnosti; od muslimské epochy rozkvětu až k imperiální slávě, kterou Sevilla zažila po objevení Ameriky, přes následnou dobu útlumu až k novému rozmachu v podobě slavné Iberoamerické výstavy na počátku moderního věku (1929) a Expa 1992. Přitahuje a inspiruje dodnes.
Výčet slavných rodáků či umělců s ní spojených by byl nekonečný. Jenom těch panovníků, kteří se zapsali do jejích dějin. O těch římských již byla řeč. Nesmíme však zapomenout na almohadského chalífu Abú Jákuba Júsufa, jemuž Sevilla vděčí za proslulou Giraldu, křesťanského krále Ferdinanda III., jenž v roce 1248 dobyl město zpět na muslimech a později byl prohlášen za svatého. Na jeho náhrobku v katedrální královské kapli lze číst epitaf ve čtyřech jazycích: španělštině, latině, arabštině a hebrejštině. Tato skutečnost snad více než cokoli jiného svědčí o multikulturním charakteru středověké Sevilly.
Otec sv. Ferdinanda, král Alfons X. Učený, napsal v Seville mnohé ze svých slavných spisů, zemřel tu a je pochován vedle svého syna.
Se Sevillou jsou spojena jména takových osobností, jakými jsou malíři Diego Velázquez, Bartolomé Esteban Murillo, Francisco de Zurbarán, literát Mateo Alemán, autor pikareskního románu o Guzmánovi z Alfarache, básníci Antonio Machado, Luis Cernuda či nositel Nobelovy ceny (1977) Vicente Aleixandre. Určitě není náhoda, že právě Sevilla je rodištěm tolika slavných básníků. Vždyť ona sama je poezií. Poezií barev kamene, jasně bílých či jinde ostružinových nebo temně zelených fasád a proslulé keramiky, na níž převládá zlatavá žluť a jasná sytá modř.
Barevnost budov doplňuje pestrá melodie volánů na dlouhých flamenkových dámských šatech, barevných bot, vějířů a kostěných ozdobných hřebenů zvaných peinety, vystavených ve skleněných vitrínách obchodů. Třeba v ulicích Sierpes nebo Cuna, které se sbíhají v blízkosti katedrály. Že jsou to obchody pro turisty? Omyl! Chodí do nich zdejší ženy nejrůznějšího věku i postav, aby pak v nakoupené parádě korzovaly po městě při nějakém významném svátku.
Vedle slavných velikánů tu máme také zástup světoznámých postav literárních. V sevillských palácích se o přízeň dam i nevinných dívek ucházel svůdník, jenž se stal synonymem záletníka – don Juan Tenorio ze hry Tirsa de Moliny, alias Mozartův don Giovanni. I osudy dalšího hrdiny Mozartovy opery, Figara, se odehrávají v sevillských kulisách. A zdejší továrnu na doutníky, Tabacaleru, snad neproslavily ani tak doutníky, jako spíše ohnivá Carmen Prospera Meriméeho či, chcete-li, Georga Bizeta.
Kde začít s prohlídkou města? Co se vidět musí a co je možno vynechat? Věru, je těžké se rozhodnout. Jeden den na poznání města rozhodně nestačí. Nuže, začněme s obhlídkou tří objektů, zapsaných v roce 1987 na seznam Světového dědictví UNESCO: Jsou to katedrála s proslulou Giraldou, královský palác zvaný Alcázar a Archiv Indií (Archivo de Indias).
Jako mnohé jiné katolické kostely ve Španělsku, i sevillská katedrála vyrostla na ruinách bývalé mešity. Je vystavěna ve stylu pozdní gotiky a její majestátnost měla odpovídat slávě města a vítězné církve. Je třetí nejprostornější katedrálou na světě. Šedesát sloupů podpírá 68 klenutých oblouků. Je v ní více než 30 kaplí, stěny zdobí obrazy Zurbaránovy či Goyovy. Ohromí ornamentální štuková výzdoba, zejména v žebroví, tepané…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Andalusie