„Od plamenů zapadajícího slunce chytají poslední růže,“ napsal Juan Ramón Jiménez, pro kterého byla Huelva jedním z nejkrásnějších míst na zemi a který ze své rodné vísky Moguer učinil literární pojem. Citovanou větu možná napsal na terase svého domu, ale stejně tak dobře jej mohla napadnout na jedné z půvabných pláží Costa de la Luz, pobřeží Světla, nebo hlouběji ve vnitrozemí, třeba v jedné z bělostných vesnic rozložených po svazích pohoří Aracena. Míst, odkud lze podobnou sluneční agonii pozorovat, je v prosluněné, horizontu otevřené Huelvě bezpočet .
Huelva byla dlouhá léta koutem, kam cizinec příliš často nezavítal. Její prostorné písčité pláže sice využívali k rekreaci už od konce 19. stol. britští zaměstnanci důlních společností, ale po jejich odchodu tu cizí jazyky značně utichly. Matalascañas, největší turistický komplex na Pobřeží Světla, je například známý jako „sevillská pláž“ – na znamení vyhraněné španělské klientely. K větším střediskům dnes patří také Punta Umbría a Punta Canela. Pokud se ale těmto lokalitám vyhnete, zapomeňte na boje o slunečník. Nebude o co bojovat, ani s kým. Mezi vámi a mořem bude jen vítr a písek. Costa de la Luz měla to štěstí, že byla dlouho považována za nepříliš atraktivní Popelku.
Přímořskému jihu vládne rovinatá krajina a s ní volný prostor. Leží tu průmyslová půlmilionová Huelva, ale i národní park Doñana, jedna z nejdůležitějších rezervací mokřadů v celé Evropě. Západní, přirozenou hranici s Portugalskem tvoří řeka Guadiana, u jejíhož ústí se loučí se Španělskem bílé Ayamonte. Městečko odděluje od sousední země 10 minut plavby trajektem nebo přejezd přes elegantní, 666 m dlouhý most.
S postupem na sever se krajina začíná vlnit, aby vyústila do svahů západního cípu pohoří Sierra Morena. Nepřehlédnutelný řetězec hradů a pevností této části provincie vypovídá o její neklidné minulosti poznamenané boji o západní hranici s portugalskými krály. Ještě dříve se však v těchto končinách odehrála důležitá klání mezi muslimy a křesťany, která vyvrcholila ve 13. stol. vítězstvím kříže. Ve městě Jabugo si člověk rychle uvědomí, že vedle řady společenských změn, které poté nutně následovaly, zasáhl triumf křesťanů také do základů národní kuchyně. Z Jabuga totiž pochází vynikající stejnojmenná šunka, která pro španělskou gastronomii znamená asi to samé, co pro španělské umění Picassova tvorba. Odborníci v jejím případě mluví až o dvaceti odlišných smyslových vjemech, které může ve strávnících vzbudit. A to zcela jistě nezahrnují pocit silné nostalgie, který vyvolává u emigrantů. Recept na ni je ve své podstatě jednoduchý: stoprocentně iberská, na volno chovaná černá prasátka a jejich dieta složená převážně ze žaludů.
V provincii se také vyrábějí vynikající vína, a to stejnými metodami jako proslulá vína sherry z Jerezu. Chybí jim sice mezinárodní věhlas, ale o to jsou levnější. Jsou především bílá a sladká, jako raritu můžete ochutnat víno pomerančové.
Pro své nerostné bohatství hrála Huelva významnou úlohu už v době bronzové. Poklady země, soustředěné zejména v okolí Minas de Riotinto, přispěly zcela jistě k rozvoji tartésské kultury, přilákaly fénické kolonisty a staly se motorem společenského růstu v době Římanů. Přitom co kultura, to jiný pojem o hodnotě zdejších nerostů. Snad nejméně se těžbě věnovali muslimové, kteří se v provincii usazují roku 713. Ti z místních dolů využili nejvíce skalici. Zato významně přispěli k rozvoji zemědělství, díky nim zdejší půda poznala například lilek a šafrán…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Andalusie