Madeira a Azory

Madeira a Azory tvoří spolu s Kanárskými ostrovy a Kapverdami Makaronésii, jak ostrovy ležící v Atlantském oceánu západně od Afriky pojmenovali staří Řekové. V překladu to znamená Šťastné ostrovy, což je z pohledu tisíců spokojených turistů, kteří tato místa každoročně navštěvují, jistě velmi trefné označení – pomineme-li však, že jde o ostrovy vulkanického původu, což v minulosti, a to i velmi nedávné, mnohokrát otřáslo nejen jimi, ale přeneseně i osudy jejich obyvatel. 

Souostroví vznikla vulkanickou činností, jejíž stopy jsou dodnes patrné v podobě divoce rozeklaných skal, lávových proudů a sopečných kuželů. Život z podmořských sopek však stále nevyprchal. Čas od času se probudí a z podzemí pak tryskají proudy lávy a dýmá kouř. Horotvorná činnost se projevuje otřesy mořského dna v okolí, byť jeho hloubka dosahuje čtyř tisíc metrů. Zatímco Madeira zaznamenala poslední silné zemětřesení v roce 1748, Azorské ostrovy jsou seismicky stále velmi živé. Leží na obou stranách zkrabaceného Středoatlantského hřbetu, kde se stýkají africká, euroasijská a americká litosférická deska. Šev na některých místech přetínají trhliny, jimiž proniklo roztavené magma na povrch a podél puklin vytvořilo stovky podmořských hor. Devět nejvyšších se před necelými pěti miliony let vynořilo až nad hladinu oceánu jako Azorské ostrovy. Pohyby litosférických desek a rozžhavené magma deroucí se nahoru představují pro Azory stále potenciální zdroj zemětřesení či sopečného výbuchu. Naposledy erupce sopky dos Capelinhos rozšířila v roce 1957 západní okraj ostrova Faial o 2,4 km². Faial lze mimochodem považovat za skutečně nejzápadnější výspu Evropy, protože ještě vzdálenější azorské ostrovy Flores a Corvo již leží na americké desce. Zemětřesení postihují Azory docela pravidelně. Ničivé účinky mělo zemětřesení v roce 1980 o síle 7,8 stupně Richterovy škály, které připravilo o život šest desítek lidí a silně poškodilo zvláště město Angra do Heroísmo na Terceiře. V roce 1998 byl při zemětřesení o síle 6,2 stupně nejvíce postižen Faial, zahynulo tehdy 10 osob a desítky byly zraněny. Citelné zemětřesení o síle až pěti stupňů zaznamenal v roce 2005 ostrov São Miguel. Poškodilo řadu budov, ale naštěstí se obešlo bez obětí na životech.

O existenci ostrovů v Atlantiku západně od Gibraltaru věděli již starověcí Féničané, Řekové a Římané. Madeiru zaznamenávaly také italské mapy z poloviny 14. stol. To už se pomalu rodila velká éra portugalských zámořských objevů, jejíž vůdčí osobností byl princ Jindřich Mořeplavec (1394–1460). Jeho mladí velitele João Gonçalves Zarco a Tristão Vaz Teixeira se vydali zmapovat západní pobřeží Afriky a hledat cestu do Indie. Silná bouře strhla jejich lodě z původního kursu dál do Atlantského oceánu. Malý ostrov, u něhož se jim podařilo nouzově přistát, pojmenovali Porto Santo neboli Svatý přístav na památku své záchrany před živlem. Když o tom prince zpravili, vyslal je zpět, tentokrát navíc s Bartolomeem Perestrellem, aby oblast důkladněji prozkoumali. Tak roku 1419 narazili na neobydlený ostrov, na němž nenašli živou duši, jen vysoké a rozeklané skalnaté štíty prudce spadající k mořské hladině a zelený koberec hustých lesů a další bujné subtropické vegetace. Pokřtili ho proto jméno Ilha de Madeira neboli Ostrov dřeva. Bylo tak znovuobjeveno Madeirské souostroví, kam kromě Madeiry a ostrova Porto Santo patří ještě malé neobydlené ostrůvky Ilhas Desertas a Ilhas Selvagens, vzdálené na dohled od Madeiry.

První přistěhovalci se na Madeiře pustili do kácení a vypalování vavřínových lesů. Na příkrých svazích hor pracně vybudovali systém terasovitých políček, která zavlažovali pomocí kanálů. Dovezli vinnou révu a cukrovou třtinu. Roku 1425 již na ostrově pracovalo 150 zemědělských hospodářství, využívajících úrodnou lávovou půdu. Když se v roce 1580 stal vládcem Portugalska španělský král Filip II., ocitla se Madeira na šest desetiletí v područí Španělska. Další kapitolu v její historii otevřel v roce 1662 sňatek anglického krále Karla II. s portugalskou princeznou Kateřinou z Bragançy. Na ostrově se začali usazovat Angličané, jimž Portugalci přiznali výhodná obchodní práva a další privilegia. Rozvíjel se především obchod s vínem. V roce 1807 připluly britské vojenské jednotky, aby ochránily ostrov před invazí Francouzů. Setrvaly sedm let a někteří vojáci na trvalo.

U břehů Madeiry často kotvily lodě, které ve funchalském přístavu doplňovaly zásoby před cestou do Afriky, později do Indie a Ameriky. Obchodníci z velkých zaoceánských parníků se v 19. stol. stali na ostrově prvními turisty, když během překládání zboží podnikali výlety do vnitrozemí. Ke zviditelnění Madeiry přispěla i portugalská královská rodina a šlechta trávicí na ostrově pravidelně zimní měsíce. Možná i proto přijela v roce 1860 na Madeiru také rakouská císařovna Alžběta Amálie Evženie, zvaná Sissi.

Krásná příroda rovněž inspirovala umělce, spisovatele a politiky. Irský dramatik George Bernard Shaw si přijel na Madeiru v roce 1924 zatančit tango. Winston Churchill se na ostrově v roce 1950 zotavoval po malé srdeční příhodě, psal tu válečné paměti a v Câmara de Lobos maloval. Opravdové turistice se Madeira otevřela až v roce 1964, kdy bylo uvedeno do provozu letiště ve Funchalu. Jako Perla Atlantiku či Ostrov věčného jara rychle pronikla do katalogů renomovaných cestovních kanceláří.

Azorské ostrovy, portugalsky Ilhas dos Açores, leží v severním Atlantiku, 1500 km od Evropy a více než 3000 km od Ameriky. Jsou rozptýleny na ploše 940 000 km², znali je již Féničané a byly zaneseny na janovských mapách ze 14. stol. Jejich osídlování začalo ale až po roce 1427, kdy je „objevily“ portugalské karavely pod vedením Dioga de Silvese. Ostrov, u něhož přistáli, pojmenovali námořníci Santa Maria. Druhým byl São Miguel, třetím Terceira a jako poslední z devíti ostrovů přišel v 50. letech 15. stol. na řadu nejvzdálenější od Evropy, Corvo. Název souostroví vytvořili námořníci zřejmě podle velkého počtu tamních dravých ptáků, které považovali za jestřáby neboli açores. I když si je spletli s káněmi, název Jestřábí ostrovy už souostroví zůstal. Tvoří ho tři skupiny ostrovů – východní (Santa Maria a největší i nejvýznamnější São Miguel), centrální (Terceira, Faial, Pico, Graciosa a São Jorge) a západní (Flores a Corvo). Vzdálenost mezi nejvýchodnějším a nejzápadnějším ostrovem dosahuje 650 km. Nejvyšší hora souostroví Ponta do Pico (2351 m n. m.) je i nejvyšším vrcholem celého Portugalska. Podnebí Azor je mírné, vlivem Golfského proudu se teplota vzduchu pohybuje od 16 °C v zimě do 23 °C  v létě a teplota vody od 17 do 24 stupňů.

Během 15. a 16. stol. připluli na Azory první kolonisté, převážně bezzemci z Portugalska a maurští zajatci. Své útočiště tu našli také Vlámové, kteří sice neuspěli s hledáním stříbra a cínu, ale začali se zabývat vývozem zemědělských surovin a hlavně barvířských rostlin do Flander. Budoucnost všech devíti ostrovů ale nakonec vyrostla na úrodné půdě, jež umožňovala pěstovat obilí a další zemědělské plodiny.

Díky své výhodné poloze uprostřed Atlantiku měly ostrovy odjakživa strategický význam – nejdříve jako významná zásobovací stanice pro lodě plavící se mezi Amerikou a Evropou. Na 70 % stříbra z Jižní Ameriky mířilo do Evropy přes přístav v Angře na Terceiře. Později se Azory staly důležitou křižovatkou na obchodních cestách mezi těmito dvěma kontinenty a Orientem. Karavely, které se vracely z východu s nákladem drahých kovů, koření, hedvábí a porcelánu, hnaly mořské proudy k Azorským ostrovům. Jejich posádky ve zdejších přístavech doplňovaly zásoby a opravovaly lodě. V 19. stol. byly ostrovy pravidelnou zastávkou amerických velrybářských lodí.

Strategickou polohu Azor využil i portugalský diktátor Salazar, jenž za 2. světové války pronajal Britům vojenské základny na ostrovech, když ale ještě předtím vláda povolovala německému námořnictvu, aby si zde doplňovalo palivo. V roce 1944 si americká armáda vybudovala leteckou základnu na ostrově Santa Maria a rok nato další, dodnes využívanou, na Terceiře, známou jako Lajes Field. Klíčovou úlohu sehrály základny i v době studené války, kdy odtud Američané sledovali pohyb sovětských ponorek v Atlantiku.

Od roku 1976 mají Madeira a Azorské ostrovy status autonomních oblastí Portugalska. Mají své prezidenty a vlády a kromě zahraniční politiky a bezpečnosti si samy spravují své záležitosti. Po vstupu Portugalska do Evropské unie v roce 1986 začaly na ostrovy plynout značné finanční prostředky na zlepšení infrastruktury, zemědělství a turistiky. Madeira je například využívá na budování dokonalé silniční sítě, jež se zdejšími kopci prokousává nebývale vysokým počtem tunelů. Evropské peníze mají dát lidem na Madeiře a Azorech práci a zvýšit jejich životní standard tak, aby neodcházeli jinam. Zvláště pro Azory, na nichž žije žije necelého čtvrt milionu obyvatel, je emigrace stále problémem, přestože se ji podařilo v posledních letech hodně zmírnit. V 17. stol. odtud lidé odcházeli za lepším životem hlavně do Brazílie, později mnozí odpluli hledat snadnější živobytí na amerických velrybářských lodích do USA a Kanady, další odešli kvůli obavám ze zemětřesení a sopečných výbuchů.

Život na odloučených ostrovech není jistě snadný. Naštěstí mohou Madeiřané i Azořané využívat jejich darů: úrodné půdy, přívětivého podnebí a bohatství okolního moře. Pěstování ovoce, vinařství, chov dobytka a rybářství jsou nyní ostrovech nejdůležitějšími zdroji obživy. A také turistika, pro niž vytvořila příroda na obou souostrovích zcela výjimečné podmínky. Díky nim i přátelským lidem jsou ostrovy předurčeny, aby se staly přitažlivým cílem i pro nejzmlsanější cestovatele.