Norsko

75 

vydání: květen 2020

Nejkrásnější krajinu Evropy vymodelovaly do její současné monumentality dva základní přírodní elementy – hory a ledovce. Hory ji vyzvedly vysoko nad moře a ledovce, jako dláto božského tvůrce, daly těmto horám impozantní tvary, které okázale demonstrují odvěké přírodní síly…

Norsko
Norsko

Nejkrásnější krajinu Evropy vymodelovaly do její současné monumentality dva základní přírodní elementy – hory a ledovce. Hory ji vyzvedly vysoko nad moře a ledovce, jako dláto božského tvůrce, daly těmto horám impozantní tvary, které okázale demonstrují odvěké přírodní síly.

 Norsko je podivuhodná země z mnoha důvodů. Nejen že leží na samé výspě severozápadní Evropy, ale je to také nejdelší evropská země. Až na rozšířenou nejjižnější část je to v podstatě jen široké horské pásmo, které se táhne podél Atlantského oceánu v délce 1750 km. Polovina území leží v nadmořské výšce nad 500 m a čtvrtina nad 1000 m. V podstatě zde nejsou nížiny a roviny najdeme jen na temenech hor. Říká se jim náhorní plošiny a sami Norové je nazývají vidde. Zcela osobitým znakem norských hor, resp. horských okrajů, jsou hluboké zálivy – fjordy. A když někdy mluvíme o Norsku jako o kamenné hradbě vztyčené proti oceánu, je jistým způsobem paradoxní, že zdejší obyvatelé v naprosté většině nežijí na této pevnosti, ale pod ní. Využívají tam dole, u moře, k osídlení každý vhodný kousek půdy, kde mají před sebou širý oceán a za zády nebetyčné hory.

A máme tu ještě jeden paradox. Pro většinu Evropanů je Norsko hodně odlehlou zemí. A přitom právě tady musíme hledat prastarý počátek našeho kontinentu. Baltský štít, který z valné části zasahuje na norské území, byl tou základní „hroudou“, archaickým jádrem Evropy, na které se v pozdějším vývoji planety začaly nasouvat nové a nové hory vyzvedávané z mořského dna.

Norsko poznalo jen jedno vrásnění čili orogenezi. Bylo to na úsvitu života na naší planetě, v mladších prvohorách, kdy Zemi pokrývaly úplně jiné oceány a jiné kontinenty. Zhruba před 400 miliony let vyzvedly orogenické procesy z dávného oceánu pohoří, které nazýváme Kaledonské. Další geologické dějiny tohoto kousku pevniny na okraji Evropy však lze sledovat jen těžko. Všechny události, které se dají na jiných místech vyčíst z geologických profilů jako z kroniky Země, byly v Norsku zničeny. Za 400 milionů let byla krajina vystavena erozi, která snížila kdysi velebné Kaledonské hory na pouhou přímořskou nížinu, kde už se zase klubal na povrch prastarý základ Baltského štítu. Dramatická změna nastala až v průběhu třetihor, kdy celou planetu zachvátil neklid, který vyvrcholil výzdvihem Alp, Himálaje a dalších světových velehor. Ani Norsko, respektive celý Skandinávský poloostrov nepřišel zkrátka. Celá ta téměř zničená přímořská nížina byla vyzdvižena o více než 1000 m nad hladinu moře. Vývoj krajiny, která byla tenkrát mnohem teplejší a na život bohatší než dnes, začal nový cyklus.

Je několik událostí v dějinách Země, které přicházejí z geologického hlediska náhle a neumíme je zatím plně vysvětlit. Patří k nim například rychlé vymíraní druhů nebo zalednění kontinentů. Pokud jde o zalednění, nemají vědci ani jednotný názor na příčinu, která razantní poklesy teplot vyvolává. Jisté je pouze to, že se zhruba před dvěma miliony let klima na celé zeměkouli tak ochladilo, až na obou pólech začaly narůstat ledovce. Nastaly doby ledové. Evropské zalednění přicházelo od severozápadu, a to vinou vlhkých západních větrů z oceánu. Nepřinášely však už blahodárné teplé deště jako dřív, nýbrž sníh. Spousty sněhu, které padaly i na Skandinávský poloostrov a netály. Statisíce let tady narůstaly vrstvy slehlého, zfirnovatělého sněhu, který se ve spodních vrstvách tlakem nadloží měnil v led tvrdý jako kámen. Ve vrcholných obdobích ledových dob bylo na kontinentech tolik zamrzlé vody, že hladina světového oceánu poklesla až o desítky metrů. Ledovec na vyzdvižených plošinách skandinávských hor narůstal do výšky až dvou kilometrů, roztékal se do šířky, až se dostal i k našim severním pohraničním horám.

Poslední ledová doba skončila přibližně před 10 000 let, kdy velký kontinentální ledovec roztál, ale ještě v současnosti můžeme vidět důsledky jeho zatížení – dnešní severní Evropa včetně Skandinávského poloostrova leží mnohem níž než před zaledněním. Nejnápadnějším příkladem je dno Baltského moře. Před zaledněním bývalo souší porostlou lesem, který o sobě v současnosti vydává svědectví v podobě jantarových slz, kousků stromové pryskyřice.

Norské hory jsou poněkud zvláštní, na evropské poměry neobvyklé. Jejich největší část představují náhorní plošiny, nad které se ojediněle zvedají drobné skalní suky, tindy, poslední zbytky skal, které nebyly ledovcem odneseny. Destrukční vliv ledovců byl a je mnohostranný. Nejenže zatlačí přetíženou pevninu do zemského pláště, ale svým pomalým plazivým pohybem jako gigantické buldozery přemodelují a odhalí zemský povrch až na skalní podloží. Proto na vrcholech Skandinávských hor, a především v Norsku, nacházíme typické rozlehlé náhorní plošiny.

Norským fenoménem je Hardangervidda, s 6500 km2 nejrozsáhlejší náhorní plošina nejen Norska, ale i celé Evropy. Je mírně zvlněná a zvolna se sklání k jihovýchodu. Pro nejvyšší severozápadní část jsou typické skalní hroty a štíty a na jejím nejsevernějším okraji leží na skupině skal horský ledovec Hardangerjøkulen s nejvyšším bodem ve výšce 1863 m n. m., což je zároveň nejvyšší bod celé plošiny. Obecně lze říci, že tato část plošiny je nejdramatičtější a nejzajímavější. Svým okrajem dosahuje až k jednomu z ramen Hardangerfjordu a na několika místech lze pozorovat impozantní vodopády.

Přechod přes plošinu je náročný, trvá řadu dní a člověk musí počítat s tím, že cestou zmokne a občas zahalí celý kraj hustým, vlhkým závojem mlhy. Cesta mimo vyznačené trasy nemusí být vždy bezpečná, i když porosty tundry, v létě bohatě kvetoucí, na první pohled vybízejí k radostnému proběhnutí po zeleném koberci. Na mnoha místech je však pod ním voda, kterou drží nepropustná skála. Ve skalních prohlubních se skrývají zrádná rašeliniště a ve velkých sníženinách leží modré, většinou protáhlé hladiny jezer a jezírek. Čím víc se plošina sklání k jihovýchodu, tím jsou jezera hojnější. A také říčky, potoky, potůčky a vodní stružky. Jdeme-li po vyznačené turistické trase, můžeme doufat, že přes větší potoky, které nelze přebrodit, povedou visuté lávky – pokud je nějaká velká voda nestrhla.

Na jihovýchodě přechází Hardangerská plošina nenápadně do kraje Telemark. Je to také ukloněná horská plošina, jejíž nadmořská výška už ale klesá k 800 m i níže, a holé skály se tady už místy střídají s březovými hájky. Také vrbiny jsou tu vyšší a porůstají rozsáhlejší plochy. Plošina Telemark je dobře přístupná od jihovýchodu a využívá se i pro horskou cyklistiku. Ve světě je jméno tohoto kraje ovšem známo hlavně mezi lyžaři. Nejen pro mě zůstane „telemark“ už navždy starým lyžařským stylem, někdy zvaným volná pata, volná mysl. V podstatě je to sjezd na běžkách s velkými oblouky. Tento styl vznikl v oblasti Telemarku koncem 19. stol., kdy lyže byly především dopravním prostředkem a horalé na nich museli zdolat každý terén.

Telemark a Hardangervidda jsou jen jižním nástupem k celému pásmu náhorních plošin, které vyplňují nejvyšší a také nejširší část Skandinávských hor. Tady dosahuje severská krajina mnoha svých rekordů. Kromě již uvedené nejrozsáhlejší náhorní plošiny tu leží i největší evropské ledovce a nejvyšší vrcholy severní Evropy. V posledních padesáti letech tu bylo vyhlášeno několik národních parků s rozlohou i více než 1000 km². Kromě několika skromných chatek určených pouze k přenocování, turistických značek na skalách a kamenných „mužíků“ postavených samotnými turisty tady nemůžeme očekávat žádné další služby. Každý, kdo se do této drsné krajiny se záludným počasím vydá, musí spoléhat jen sám na sebe. A obezřetnost je na místě. V mlze a dešti se i velká skupina turistu ztratí velice snadno.

Oblíbeným turistickým cílem bývá seskupení nejvyšších horských štítů a hřebenů celých Skandinávských hor s poetickým názvem Jotunheimen, Říše či Domov obrů. Takto nazval zdejší horské velikány norský básník Aasmund Olavsson Vinje v roce 1862 a jeho básnický příměr se stal záhy oficiálním geografickým pojmenováním. Říši obrů asi z jedné třetiny chrání národní park s úctyhodnou rozlohou více než 1100 km2. Většina horských vrcholů zde přesahuje 2000 m a nade všechny se vypínají dva odvěcí rivalové, skalní štíty Galdhøpiggen (2469 m, nejvyšší hora Norska, Skandinávie i celé severní Evropy) a Glittertinden (2465 m). Mezi jednotlivými horskými skupinami zejí až jeden kilometr hluboká ledovcová údolí, v jejichž horních částech ještě leží odtávající ledovcové splazy. Zajímavé je, že pod ledovcovými pustinami s hromadami kamení a níže položenou horskou tundrou rostou poměrně rozsáhlé lesy. V Říši obrů šplhají do hor nejvýše na celém území Skandinávie.

Básník Vinje umístil ve své poémě do severovýchodního sousedství Říše obrů i Říši dívek, Jenteheim. Těžko říci, proč se tento název také nestal oficiálním označením velmi svérázné vysokohorské oblasti a proč jí Norové stále říkají Rondane. Je to jedna z těch horských krajin, o kterých jsme ochotni věřit, že byla stvořena pro básníky a malíře. Rondane se stejnojmenným národním parkem, nejstarším v Norsku (od roku 1962), je prostě nádherná. Doširoka otevřená, většinou jen s oblými skalními výstupy, porostlá nízkou tundrou a protkaná stovkami potoků, říček a jezer. Kromě jiných turistů sem často podnikají výpravy za vzácnými horskými ptáky ornitologové. Oblast je přístupná i pro méně zdatné výletníky, protože leží při silnici E6, která vede z Osla do Trondheimu. U téže silnice, ale ještě severněji, leží další národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella, jehož území je o poznání hornatější a chladnější. Náhorní plošina, druhá nejrozsáhlejší v Norsku, je obstoupená ledovcem ohlazenými horami, na jejichž vrcholech sem tam uvidíme i v létě sněžná pole. Horská tundra je bohatá na množství rostlinných druhů, mimo jiné i proto, že část podloží tvoří vápence, v norských horách jinak velmi vzácné. Žijí zde divocí sobové, polární lišky i docela velké stádo pižmoňů. Přes léto se krajem potuluje i několika stád polodivokých koní, kteří se na zimu vracejí dolů, do fjordů.

Přes hory a náhorní plošiny vede odvěká poutní cesta z Osla na jihovýchodě země do Trondheimu na severozápadě, který byl až do začátku 13. stol. prvním hlavním městem Norska. Trondheimská katedrála Nidaros stojí podle legendy nad hrobem krále Olafa II., divokého Vikinga, který se snažil dost brutální cestou sjednotit a christianizovat Norsko. Padl v roce 1030, později byl prohlášen za svatého a stal se patronem Norska. Katedrála v Trondheimu se tak stala nejvýznamnějším skandinávským poutním místem středověku. I když bylo hlavní město přeneseno do Osla, trondheimská katedrála zůstala korunovačním kostelem norských králů. Ti se sem z Osla vydávali v honosném průvodu z Osla po tzv. královské cestě, dlouhé asi 650 km. V roce 1991 zde byl korunován i současný norský král Harald V.

Někdejší poutní trasa dnes znovu ožívá v dálkových turistických pochodech napříč jižním Norskem. Nekopírují ji úplně identicky, ale pro zdatné turisty jsou velkou výzvou i velkým dobrodružstvím. Stejně tak oblíbená a motoristy hojně využívaná je silnice E6, která vede stejným směrem. I méně zdatní turisté tak mají možnost na vlastní oči vidět ty nejkrásnější horské scenerie v Norsku.

Hmotnost 0.17 kg