Už v hodinách dějepisu jsme se mohli podivovat nad smlouvou z Tordesillas z roku 1494, kdy si dvě koloniální velmoci mezi sebou rozdělily celou zeměkouli. Věřte-nevěřte: na jedné straně mocné a obávané Španělsko, na druhé straně maličké Portugalsko.
Vyjednavači se tehdy dohodli na hranici mocenských zájmů svých stran a dnes jejich sebevědomí působí až komicky: Zeměkouli, o níž bylo teprve pár let známo, že je opravdu kulatá, si prostě rozdělili jako meloun a zbývalo jen se dohodnout, kudy povedou řez. Zvolili tehdy poledník procházející pustými vodami Atlantiku západně od Kapverdských ostrovů (přibližně na 46° 37´ západní délky), co nejdál od tehdy známých území a od případných hraničních sporů. Eurasie s Afrikou připadly Portugalsku, zatímco zlatem oplývající Nový svět si přivlastnilo Španělsko. To, že nikdo netušil (nebo tušil, ale tajil), že pozdější Brazílie přesahuje do portugalské zóny, stejně jako fakt, že porůznu docházelo k „omylům“ a různě se falšovaly mapy, to už patřilo k diplomatickému bontonu.
Jaká vlastně byla ona malá, sebevědomá země, která tradičně čelila tlaku svého většího souseda na Pyrenejském poloostrově, a najednou, zčistajasna, dokázala ovládnout končiny překonávající ji mnohokrát jak rozlohou, tak počtem obyvatel? A která dokonce některým zemím dokázala vtisknout i svoji kulturu a jazyk? A jaká je dnes?
Pro svoji polohu na západním okraji evropského kontinentu bylo Portugalsko až do pozdního středověku považováno za „konec světa“, finis terrae (ačkoli mys tohoto jména leží v Galicii na španělském území a skutečným „koncem světa“ je mys Cabo da Roca na jihu Portugalska), za oblast ležící mimo pozornost hlavních politických událostí. Na západní straně tvoří jeho hranici oceán, na opačné straně, kde hraničí se Španělskem, se v severní části země tyčí pohoří Serra da Estrela dosahující vrcholem Torre nadmořské výšky 1993 m, ale jsou zde i rozsáhlé úrodné nížiny, jimiž protékají z hor do oceánu vodnaté a dravé řeky jako Douro nebo Teju, a samozřejmě také přírodní krásy a historické památky. Nádherné pláže se střídají s dramatickými útesy, nad nimiž se tyčí majáky, najdeme tu hrady a velkolepé šlechtické rezidence, památné chrámy a kláštery, ale i půvabná města s galeriemi a bohatými muzejními sbírkami.
Území Portugalska bylo osídleno už před desítkami tisíc let a kromě paleolitických nálezů v muzeích se může pochlubit i pozůstatky megalitických staveb z období neolitu. Na počátku historického období to pak byli především Keltové, kdo stáli u kořenů vlastní iberské kultury, ale do osudů země v posledním tisíciletí př. n. l. zasahovali také Féničané a Řekové se svými obchodními zájmy a nakonec Římané, kteří po válkách s Kartágem ovládli celý Pyrenejský poloostrov. To uvádíme jen pro ilustraci poměrů, do nichž se po rozpadu Římské říše zařadili ještě i germánští Vizigóti, kteří sem přinesli křesťanství, a nakonec, po jejich porážce roku 711, ještě Arabové (Mauři) na dalších bezmála osm staletí.
Souvislejší dějiny země přitom můžeme sledovat zhruba od konce 11. stol., kdy ji kastilský král Alfons VI. roku 1095 jako „dědičné léno“ daroval Jindřichu Burgundskému. Jeho syn Afonso Henriques přijal v roce 1139 titul krále a tato burgundská dynastie vládla Portugalsku až do poslední čtvrtiny 14. stol., kdy ji vystřídala dynastie Avis. Příslušníkem tohoto rodu byl i legendární princ Jindřich Mořeplavec. Po moři se sice nikdy neplavil (s výjimkou spíše symbolické účasti na dobývání Ceuty na pobřeží severní Afriky), ale jako vynikající organizátor, disponující navíc velkými finančními prostředky, dokázal překonat dobové pověry o hrůzách „temného moře“ západně a jižně od Gibraltaru obývaného strašlivými netvory a vytvořit podmínky pro hledání vodní cesty do bájné Indie a Číny. Zemřel v roce 1460, ale už 26 let po jeho smrti dosáhl Bartolomeu Dias mysu Dobré naděje, v roce 1498 doplul Vasco da Gama do Indie a o dva roky později Pedro Álvares Cabral do Brazílie.
Nejprve tápání v neznámých vodách a první zvědavé, opatrné kontakty s místními obyvateli, po nich první osady v čele s obchodníky a misionáři… a než se kdo nadál, tyčily se nad břehy Afriky a jihovýchodní Asie kříže s erby portugalských panovníků a nad přístavy se třepetaly jejich vlajky. O dobývání oněch dalekých a cizích světů však sami Portugalci říkají: Zatímco například Španělé své kolonie skutečně dobývali „krví, ohněm a křížem“, my jsme se do nich „prostě stěhovali“. Nemusí to platit bezezbytku, ale už sama taková sebereflexe bez zpupného velebení slavných bitev a mocenských úspěchů napovídá něco o národní povaze. Byli však nejen skvělými a odvážnými mořeplavci, ale také zručnými kartografy. Státního významu svého oboru si byli dobře vědomi – i pouhý pokus o prodej nebo postoupení námořní mapy do cizích rukou se trestal smrtí.
Doba, u níž jsme se teď na chvíli zastavili, byla obdobím neustálých válek (v tom nebyla ničím výjimečná), ale Portugalci se do ničeho na kontinentu moc nemíchali a raději se starali o své zámořské osady. Už v roce 1386 uzavřeli spojeneckou smlouvu s Angličany, která řešila případné spory na moři a stala se základem neobvyklého pouta, jež vydrželo až na práh moderní doby. Země vzkvétala po hospodářské i kulturní stránce. Vrcholným obdobím prosperity byla doba vlády Manuela I., která se v první polovině 16. stol. projevila dokonce i ve specifickém uměleckém stylu na hranicích pozdní gotiky a renesance, manuelismu, uplatňujícím v dekoraci „námořní“ motivy jako lana, kotvy, lastury a nejrůznější mořské živočichy, ale ani v soudobém sochařství a malířství nezaostávající za tehdejší Evropou. Nehledě na rozvoj národní literatury s Luísem de Camões v čele.
Po vymření dynastie Avis roku 1580 se Portugalsko ocitlo na 60 let v personální unii se Španělskem a bylo zavlečeno i do ambiciózních plánů Filipa II., včetně jeho pokusu o dobytí Anglie a katastrofální porážky v roce 1588. Po obnovení samostatnosti při nástupu vlastního krále Joãa IV. roku 1640 si šlo pod vládou nové dynastie Bragança už svou vlastní cestou. Byla to doba baroka, které se v zemi tonoucí v přílivu bohatství z kolonií mohlo projevit se vší pompou chrámů a paláců oplývajících zlatem, ale též doba osvícenství a nástupu moderních vládců – mezi nimi zvláště vyniká za vlády Josého I. markýz de Pombal, ministr zahraničních věcí a posléze premiér, vynikající národohospodář a urbanista, proslavený hlavně energickou obnovou Lisabonu po zemětřesení roku 1755.
Svým návštěvníkům tak dnes Portugalsko nabízí malebnou kombinaci venkova s monumentálními chrámy a paláci, ale též s četnými parky a s půvabnou architekturou běžných staveb, v níž ale musíme vyzvednout ještě jednu, typicky portugalskou zvláštnost: keramické obklady budov z kachlíků azulejos. „Azulejo je součástí fyzionomie Portugalska,“ psal v roce 1845 pruský velvyslanec v Lisabonu svým přátelům do Berlína a vysvětloval, že slovem azulejo Portugalci označují „jemné čtverečky hlíny vypalované v hrnčířské peci, po jedné straně glazované.“ „Jen málo kostelů nebo domů je nemá,“ pokračoval ve svém líčení a vysvětloval, že jejich původci byli pozůstalí arabští řemeslníci, používající i po reconquistě svoji osvědčenou a oblíbenou techniku. Ba co více, romantismem probuzené vlastenectví 19. stol. povýšilo azulejo na typický projev národní kultury.
Po turbulenci napoleonských válek, kdy Portugalsko opět stálo na straně Anglie, a po návratu dvora z dočasného brazilského exilu prožívala země osudy podobné jako většina evropských zemí oné doby – s průmyslovou revolucí, sociálním napětím a těžce se rodícím demokratickým uspořádáním, včetně obvyklých atentátů a pokusů o převrat. V roce 1910 byla vyhlášena republika – ovšem jejích devět prezidentů a 50 vlád během 16 (!) let hovoří za vše. Nebylo divu, že v roce 1926 se vlády zmocnila vojenská junta a posléze její exponent António de Oliveira Salazar. Jako obratný politik se však obešel bez příliš okatých vazeb na německé nacisty a přes pozdější výtky pak zemi vedl až do své smrti v roce 1970. Slavný „Abril em Portugal“, portugalský duben 1974 s demokraticky ustavenou vládou, je Portugalci vnímán jako u nás 17. listopad 1989.