Sardinie

Někteří lidé tvrdí, že ostrovy ve Středozemním moři si jsou vzájemně podobné. Stejné klima, obdobná krajina, na pohled téměř shodná turistická střediska, vesničky v horách, výlety lodí… Tenhle pohled, který mají především plážoví turisté, je hodně zjednodušený. Každý středomořský ostrov je samozřejmě jedinečný a v různé míře se odchyluje od pomyslného „průměru“. Snad vůbec nejdál se od něj nachází Sardinie, přezdívaná Květ, Smaragd nebo také Karibik Středomoří.

Sardinie je jedinečná v mnoha ohledech. Jednou z nejpříjemnějších vlastností pro její návštěvníky je to, že nikdy nebyla a není masovou turistickou destinací. První zahraniční hosté sem sice začali jezdit už v polovině 20. století, zejména na Korálovou riviéru u Alghera, ale významnější turistický ruch se začal rozvíjet až v 60. letech. Tehdy vznikl fenomén Smaragdového pobřeží na severovýchodě ostrova jako exkluzivní lokality, kam jezdí na dovolenou společenská smetánka z celého světa. Ani pak ale nevyrostly na Sardinii obří turistické komplexy a výškové hotely. Zdejší ubytovací zařízení jsou pozoruhodná tím, jak dobře splývají s okolní krajinou. Hotely se táhnou spíš do šířky než do výšky, nízké budovy z přírodních materiálů se skrývají v rozlehlých zahradách. Pro výstavbu turistických zařízení na Sardinii platila vždy přísná pravidla a omezení, a i když se po vítězství pravice v posledních volbách v únoru 2009 poněkud uvolnila, platí stále.

Výjimečná je v rámci středomořských ostrovů i rozloha Sardinie. Jejích 24 090 km² ji řadí podle velikosti na druhé místo hned za Sicílii, za ní následuje s velkým odstupem méně než poloviční Kypr, dále pak Korsika a Kréta. Ostrov protáhlý v severo-jižním směru je vzdálený zhruba stejně od pevninské Itálie jako od tuniského pobřeží, jeho nejbližším sousedem je Korsika, oddělená pouhých 11 km širokým Bonifáckým průlivem. Na rozdíl od svého francouzského souseda není Sardinie tolik hornatá, ačkoli i zde pokrývají hory a vrchoviny přes 80 % území. Nejvyšší vrchol Punta La Marmora (1834 m) v centrálním pohoří Gennargentu je skoro o 900 m nižší než nejvyšší hora Korsiky Monte Cinto. Hlavní nížiny leží na severozápadě (Nurra) a na jihozápadě (Campidano). Obvyklé problémy s pitnou a zavlažovací vodou, které mívají ostatní ostrovy, byly na Sardinii vyřešeny stavbou velkého množství přehrad v čele s největší přehradou Itálie Lago Omodeo. Na mnohých přehradách byly rovněž zbudovány vodní elektrárny.

K Sardinii patří ještě několik dalších menších ostrovů a ostrůvků nedaleko od jejích břehů. Sant´Antioco na jihozápadě, spojený se Sardinií mostem, je se 109 km² čtvrtým největším italským ostrovem vůbec. Jen několik kilometrů od něj leží zhruba poloviční San Pietro a u severozápadního pobřeží podobně velký ostrov Asinara se stejnojmenným národním parkem, jehož největší atrakcí je stádo zdivočelých oslů malého vzrůstu (kohoutková výška jen kolem jednoho metru) s velkým počtem albinotických jedinců, známých jako „asinarský bílý osel“. Z mnoha dalších menších ostrůvků nesmíme vynechat souostroví La Maddalena na severovýchodě vyhlášené rovněž národním parkem.

Není divu, že se o Sardinii někdy říká, že je to téměř další světadíl: najdete zde památky stejně staré jako egyptské pyramidy, průzračné smaragdové moře a pláže s bílým pískem jako v Karibiku, středověká městečka evropského charakteru, alpské horské vesnice, poušť na poloostrově Sinis, tajemné lidové slavnosti nezměněné po staletí, ale i moderní budovy v Olbii či v Cagliari a dobře rozvinutou turistickou infrastrukturu se třemi mezinárodními a dvěma regionálními letišti.

Typicky středozemní je sardinské klima. Podél pobřeží, kde žije většina obyvatel, jsou díky moři mírné zimy a teplota téměř nikdy neklesá pod nulu. Léta jsou suchá a teplá, charakteristická silnými větry. Dominuje jihovýchodní scirocco ze Sahary a chladnější severozápadní mistral. Díky těmto větrům se liší počasí na severu a jihu ostrova. Na jihu bývá asi o čtyři stupně víc, což značně prodlužuje letní sezonu. Obecně nízká vlhkost vzduchu umožňuje snášet teploty, které v létě běžně dosahují až k 35 °C. Ve vnitrozemí je klima chladnější, teploty v zimě spadají i pod bod mrazu a na horách leží sníh. Pro turisty je zajímavých až 300 slunečných dnů v roce.

Říká se, že na Sardinii připadají na jednoho obyvatele dvě ovce. A není to jen široce rozšířeným chovem ovcí – Sardinie má totiž pouze 1,6 milionu obyvatel, takže hustota osídlení je zde jen asi třetinová ve srovnání s celoitalským průměrem. Na ostrově je velmi nízká porodnost, v některých obdobích má dokonce přirozený přírůstek obyvatel záporné znaménko, tj. mortalita převyšuje natalitu, tento negativní trend je však podobně jako v mnoha jiných západoevropských zemích vyvažován zvýšenou imigrací. Na ostrově žije oficiálně asi 30 tisíc cizinců a naopak asi půl milionu Sardů žije podle posledních statistik mimo území Sardinie. Zajímavé je, že se na Sardinii dožívá mimořádně velký počet lidí věku 100 let a více – v některých horských vesnicích v provincii Ogliastra připadá jeden stoletý obyvatel na 200 lidí.  Především v létě se počet lidí na Sardinii zvyšuje přílivem turistů, v roce 2007 poprvé navštívilo ostrov více než 10 milionů lidí.

Každá země má ve svých dějinách období velkého rozkvětu i úpadku. Výjimkou není ani Sardinie, o kterou měly díky její strategické poloze vždy velký zájem středozemní mocnosti, a tak není divu, že většinu své historie prožili Sardové pod nadvládou cizinců. Název ostrova Sardinie (italsky Sardegna, sardinsky Sardigna) byl původně odlišný. Řekové jej nazývali Hyknusa nebo Ichnusa (v současnosti značka nejznámějšího sardinského piva), případně také Sandalyon podle toho, že se tvar ostrova podobá otisku lidské nohy obuté v sandálu. Římané pak dali ostrovu název Sardinia, zřejmě již podle zažitého pojmenování, které bylo zapsáno Féničany a nalezeno ve vykopávkách fénicko-římského města Nora. Historikové se přiklánějí k názoru, že jméno Sardinie pochází původně z jazyka národu válečníků a mořeplavců Shardana, který je ztotožňován s národem stavitelů nuragů.

Právě tajemná kultura nuragů, která po sobě zanechala množství jedinečných památek, je nejhmatatelnějším dokladem pradávné historie Sardinie, o které píšeme v samostatném článku. Od 9. stol. př. n. l. začali ostrov postupně ovládat Féničané, kteří zde zakládali své kolonie a budovali pevnosti. Po nich pokračovali v kolonizaci Kartaginci, kteří zde zůstali až do své porážky Římem v třetí punské válce roku 238 př. n. l. Právě Římané zanechali na Sardinii nejviditelnější památky antické éry v podobě vykopávek měst Nora a Tharros. Obě lokality jsou hojně navštěvovány nejen pro svou archeologickou hodnotu, ale také kvůli své úchvatné poloze na pobřeží.

Od poloviny 5. století vládli na ostrově Vandalové, které odtud roku 534 vyhnal císař Justinián, a Sardinie se stala součástí byzantské říše. Od 8. století začala moc Byzance na Sardinii postupně slábnout. Současně s tím stoupala síla a nezávislost někdejších byzantských guvernérů, nesoucích titul iudex, ve čtyřech provinciích, do nichž byl ostrov rozdělen, až z nich vznikla čtyři nezávislá království označovaná podle svých vládců jako judikáty. Od jihu k severu to byla království Cagliari (s hlavním městem Cagliari), Arborea (Oristano), Torres neboli Logudoro (Porto Torres) a Gallura (Olbia). Toto rozdělení do čtyř správních celků vydrželo na Sardinii přes všechny další změny vládců až do roku 2001, kdy byl ostrov novým regionálním zákonem rozdělen do osmi krajů.

Ani období relativní samostatnosti Sardinie nebylo nijak klidné. Ostrov byl zajímavý pro tehdy kvetoucí námořní republiky Pisu a Janov, které začaly od 12. století na ostrov pronikat a během 13. stol. postupně ovládly tři ze čtyř judikátů. Dominantní toskánský a ligurský vliv vystřídal na přelomu 13. a 14. století vliv aragonský. Papež Bonifác VIII. zřídil v roce 1297 Království Sardinie a Korsiky, které dal v léno aragonskému králi Jaimovi (Jakubovi) II. Spravedlivému. Oslabil tím moc Pisy a Janova a zároveň přispěl k ukončení konfliktu mezi aragonskými králi a Anjouovci o Sicílii, který vypukl roku 1282. Aragoncům trvalo ovládnutí Sardinie více než 100 let. Nejdéle odolávala Arborea, která předtím nepatřila ani jedné z námořních republik a o svou nezávislost přišla definitivně až v roce 1420.

Španělské koruně patřila Sardinie až do války o dědictví španělské a podle mnohých historiků šlo o nejtemnější období jejích dějin. Utrechtským mírem, jímž válka v roce 1713 skončila, připadla Sardinie rakouským Habsburkům a haagským mírem z roku 1720 pak definitivně savojskému vévodovi Viktoru Amadeovi II., který se tak stal prvním sardinským králem. Během savojské nadvlády se Sardové opakovaně bouřili. Na ostrově panovaly stále ještě feudální vztahy, většina obyvatel žila v bídě a musela snášet vysoké daně.

V roce 1861 se stala Sardinie součástí nově tvořeného Italského království a od té doby sdílí osudy Itálie. Zpočátku však byla jen nevýznamným, chudým a vylidněným ostrovem. Situace se začala měnit až po druhé světové válce. Nová italská ústava, která začala platit od 1. ledna 1948, rozdělila zemi celkem do 20 regionů, z nichž pět získalo postavení autonomních oblastí se zvláštním statutem umožňujícím širokou administrativní a kulturní autonomii – a Sardinie byla jednou z této pětice. Počátkem 50. let se ostrov definitivně vypořádal s nepříjemnou malárií, v 60. letech proběhla jeho industrializace a začal se významněji rozvíjet turistický ruch, který je dnes společně s dalšími službami a finančnictvím hlavním zdrojem sardinských příjmů. Přesto Sardinie po ekonomické stránce stále zaostává za celoitalským průměrem – HDP na osobu je zde asi 20 600 €, zatímco v celé Itálii se pohybuje kolem 26 300 €. Rozdíl vůči severoitalským regionům je ještě větší, ale na druhé straně je na tom Sardinie nejlépe ze všech jihoitalských oblastí. Hodnocení úrovně a kvality života jen pomocí HDP je však přinejmenším sporné, neboť nevypovídá o jiných, často podstatnějších faktorech. Nejlepší je přijet se na Sardinii podívat a poznat zdejší život osobně. Určitě nebudete litovat.