Třetí největší kanton Švýcarska leží v srdci Alp na jihovýchodě země. Pyšní se největším počtem čtyřtisícových vrcholů, nejvyšší i nejznámější švýcarskou horou, největším alpským ledovcem, nejvyšší přehradní hrází Evropy (a třetí na světě), nejvýše položenou lanovkou i vinicí v Evropě a nejvýše umístěným metrem na světě. A ke všemu je i nejsušším kantonem Švýcarska. Jeho jméno je odvozeno od latinského výrazu pro údolí (vallis) a má dvě podoby – francouzskou Valais a německou Wallis.
Počet čtyřtisícovek se udává mezi čtyřiceti a padesáti, leží tu v podstatě třetina nejvyšších alpských vrcholů. Maxima dosahuje Dufourspitze (4634 m) v masivu Monte Rosa na italské hranici. Dom je sice až druhý nejvyšší (4545 m), ale má vedle lehce zapamatovatelné kóty ještě jednu přednost: leží zcela na území Švýcarska. Nejznámější horou je ovšem Matterhorn, výškou sice až šestý v pořadí, ale jako markantní „roh nad loukami“ naprosto bezkonkurenční. I on leží na státní hranici a Italové mu říkají Monte Cervino, Jelení hora.
Osou kantonu je řeka Rhôna. Pramení v Urnských nebo též Lepontských Alpách na úpatí masivu Dammastock a své vody sbírá z ledovce Rhonegletscher pod sedly Furka a Grimsel, v německé jazykové oblasti horního Wallisu – proto má její horní tok pro nás nezvyklý název Rotten.
Je to chlapská řeka, snad proto je v obou jazycích i v latině rodu mužského. Je zdrojem života, napájí největší vinařskou a ovocnářskou oblast Švýcarska, ale dokáže i škodit: povodněmi, výmolnou erozí a naopak silnými náplavami, které hrozí v budoucnu zadusit i tak velké jezero, jako je to Ženevské, kterým protéká. Spolkový zákon už v roce 1877 vyhlásil zápas s říčním živlem za záležitost všeho lidu. Toky se regulují, stavějí se hráze.
Na severu lemují pravý břeh Rhôny Bernské a později Vaudské Alpy, na jihu se tyčí hradba Walliských Alp. Řeka teče k západu, u Martigny se lomí k severu a tvoří hranici mezi kantonem Vaud na východě a krajem Chablais, který přesahuje dál do Francie. Pak už vtéká Rhôna do Ženevského jezera, kterému se tu říká Lac Léman a kantonu patří jen pár kilometrů jeho pobřeží.
Nejvyšší horské hřebeny na sebe stahují veškeré srážky, takže údolí Rhôny je v jejich srážkovém stínu a vládne tu teplé a suché stepní klima s pouhými 85 deštivými dny za rok. To je samozřejmě dobrá zpráva pro turisty, avšak problém pro zemědělce. Proto tady už od středověku budovali rozsáhlý a důmyslný systém zavlažovacích kanálů; říká se jim suonen nebo francouzsky bisses.
Na rozloze 5224 km2 žije 317 tisíc lidí, z nichž skoro 63 % hovoří francouzsky, přes 28 % německy a přes 2 % italsky, zbytek připadá na další jazyky. Co je zato spojuje, je katolická víra, kterou tu vyznává přes 81 % lidí; k evangelickému náboženství se hlásí jen málo přes 6 %.
Než učinili Římané z tohoto území provincii Vallis Poenina, žily tu především keltské kmeny. Římskou metropolí se stal Octodurus (dnešní Martigny). V roce 377 se římský držitel Pontius Asclepiodotus přihlásil ke křesťanství a už čtyři roky nato je doložen první biskup Theodor (do mnoha místních názvů vešel jako sv. Theodul nebo sv. Joder). V roce 515 založil burgundský král Zikmund klášter Saint-Maurice, který existuje dodnes a je tak jedním z nejstarších v Evropě. Burgunďany vystřídali Frankové, biskupství přešlo z Octoduru do Sionu, ze severu přišli Alemanové. V roce 888 zde král Rudolf I. založil království hornoburgundské. Jeho poslední vládce Rudolf III. věnoval roku 999 hrabství Wallis sionskému biskupství. Z té doby pochází kantonální znak, kde hvězdy představují počet historických okresů.
V 11. stol. zesílil vliv savojských hrabat, později se tu vytvořila místní šlechta (zejména rody Turn a Raron) loajální k římskoněmeckým císařům, ale posílil i třetí stav, což vedlo ke vzniku Zemské rady. Čtrnácté století poznamenaly občanské války mezi biskupy a savojskými hrabaty. V 15. stol. vznikla Republika sedmi okresů (Zehnde), kterou Napoleon prohlásil roku 1798 za nezávislou republiku Wallis, ale brzo z ní učinil francouzský departement Simplon.
Po Napoleonově porážce se Wallis přihlásil jako 22. kanton ke švýcarské konfederaci. Od roku 1907 používá vlastní hymnu. Honosí se přídomkem „stát“, a protože je dvoujazyčný, má hned dva oficiální názvy: État du Valais a Staat Wallis. Kantonální politika je i na švýcarské poměry dosti svérázná. Občané si volí zákonodárnou Velkou radu o 130 členech. Nové zákony přesto musí ještě schválit lidové referendum. A stačí 8000 podpisů, aby se jakýkoli zákon musel znovu projednávat. Výkonnou moc představuje pětičlenná Státní rada, volená většinovým systémem na čtyři roky. V jejím čele stojí státní kancléř. V partajním systému získává pravidelně nadpoloviční většinu Křesťansko-demokratická lidová strana, což je v konfederaci velká výjimka.
Wallisané, po staletí sevření nejvyššími alpskými štíty, mívali přes průsmyky Simplon a Velký sv. Bernard kontakt spíše s Italy než s ostatními Švýcary, které dodnes označují za cizince – Üsserschwyzer (spisovnou němčinou Ausserschweizer). Používají starobylý dialekt s mnoha zvláštnostmi, jak dokládají už třeba názvy měsíců – od ledna to jsou Jener, Hornig, Märtz, Aprellu, Meiu, Brachu, Jeiwu, Eugschtu, Herbschtmanund, Wymanund, Wintermanund a Chrischtmanund.
Velkým problémem je značný exodus lidí. Ten začal už ve 13. stol., kdy zvyšující se hustota zalidnění vyhnala Wallisany do vzdálených údolí Alp (viz Gross- a Klein-Walsertal v rakouském Vorarlbersku). Dnes však odchod zvláště mladých lidí znamená fatální odliv mozků (brain-drain). Ten je sice typický pro hodně horských oblastí, ale zde má celoplošný charakter, protože ve Wallisu prakticky chybí větší města soustřeďující kulturu a vyšší vzdělávání. I když se část mladých lidí po studiu vrací domů a uplatní se především v cestovním ruchu, stále dost jich zůstává trvale jinde, včetně zahraničí. Sice přijíždějí na dovolenou, často tu i vlastní rekreační chaty, ale to odliv inteligence z kantonu nezastaví.
Hospodářsky je kanton soběstačný především energeticky, a to díky četným hydroelektrárnám na přehradních nádržích. V Collombey u Ženevského jezera je rafinerie zemního plynu. Chemie a výroba léků se soustřeďuje do města Visp.
Hory jsou samozřejmě rájem pro pastevectví – vyhánění zdejších bojovných černých krav na letní pastvu (alpe) a jejich podzimní shánění zpět do údolí (désalpe) je vždy velkou událostí. Ale chovají se i walliské kozy a ovce. Na slunných svazích nad Rhônou se pěstuje vinná réva; ve vsi Visperterminen je nejvyšší evropská vinice (650–1150 m n. m.). V údolí Rhôny se pěstují hlavně meruňky, broskve, mandle a fík, v postranních údolích pak maliny a jahody. Nejdůležitějším odvětvím hospodářství je však turistický ruch, který zaměstnává každého třetího Wallisana.
Turistická tradice v Alpách je dlouhá. První ubytovací hostince, ba i lázně vznikaly v průsmycích na obchodních stezkách už za Římanů na počátku našeho letopočtu. Z 8. stol. jsou doloženy hostince – z toho jeden ve walliském Leukerbadu. Alpami se ale tehdy jen projíždělo, nebyly cílem cesty. Už proto, že je obklopovalo tajemno pověstí o dracích a jiných nadpřirozených bytostech. To se změnilo až s osvícenstvím, kdy strach vystřídala zvídavost. A protože šlo o nákladnou záležitost, stali se prvními turisty zámožní Angličané – šlechtici i měšťané.
První polovina 19. stol. znamenala začátek dobývání panenských vrcholů. První penzion vznikl roku 1838, kdy jeden zermattský sedlák poskytl tři lůžka k přenocování. Později tak činili i další a zároveň se cizincům nabízeli jako horští průvodci nebo nosiči.
V roce prvovýstupu na Matterhorn pod ním vznikla první chata, slavná a stále existující Hörnlihütte. Onen prvovýstup uskutečnil anglický malíř a horolezec Edward Whymper, který se na vrchol vydal 14. 7. 1865 se svými třemi krajany (lordem Francisem Douglasem, reverendem Charlsem Hudsonem a Robertem Hadowem) a třemi horaly (Michelem Crozem a otcem a synem Taugwalderovými) klasickou cestou od severu, z Zermattu. Při sestupu však došlo k tragédii. Mladý Hadow ukouzl a strhl s sebou další čtyři muže na laně, Whympera a Taugwaldery zachránilo jen jeho přetržení. Lorda Douglase se nepodařilo najít, ostatní tři oběti jsou pochovány na zermattském hřbitůvku.
Schweizer Geografielexikon z roku 1906 uvádí „obchod s cizinci“ jako jedno z nejdůležitějších hospodářských odvětví. Po první světové válce došlo díky zavedení placené dovolené k dalšímu rozmachu cestování i méně majetných vrstev. Po druhé světové válce zvýšila výstavba dálnic, mostů a tunelů natolik mobilitu lidí, že se z dříve exkluzivní turistiky definitivně stala (hlavně od 60. let) masová záležitost.
Wallis je spolu s Bernskou vrchovinou kolébkou alpského lyžování. První závod ve sjezdu se uskutečnil roku 1911 v Crans-Montaně. Trval dva dny, neboť deset soutěžících muselo nejprve vyšplhat k chatě, kde přenocovali, a teprve nazítří mohli sjíždět. První golfové hřiště vybudovala roku 1924 také Crans-Montana ve výšce 1500 m n. m. Řídký vzduch stimuluje hráčské zážitky, v zimě slouží hřiště jako běžkařská dráha.
Mondénním střediskům jako Crans-Montana, Leukerbad, Zermatt či Saas-Fee úspěšně sekundují horské vsi Grächen, Jeizigen, Saastal, Lötschental nebo zcela na západě Champéry.
Zermatt je lanovkami propojen s italskou Cervinií a představuje nejvýše položenou lyžařskou oblast celého Švýcarska; živí ji ledovce, takže se tu dá lyžovat i v létě. Na západě kantonu leží rozsáhlý areál Portes du Soleil (Brány slunce) propojující malebné Champéry s francouzským Avoriaz. Ryze na walliském území jsou Quatre vallées – čtyři údolí na jih od Rhôny, jejichž nejvyšší polohy rovněž umožňují lyžování po celý rok.
V Leukerbadu jsou největší alpské termální lázně. Saas-Fee se pyšní nejvýše umístěným metrem na světě: Metro Alpin vede až do výše 3500 m a slouží samozřejmě především přepravě lyžařů. Další „nej“ má v zásobě Malý Matterhorn (3883 m). Do většího bratra mu sice chybí skoro 600 m, zato třímá celoalpský primát nejvyššího vrcholu dosažitelného lanovkou. V Saint-Léonardu bylo v roce 1949 veřejnosti zpřístupněno největší podzemní jezero Evropy (300 m dlouhé, 20 m široké, plocha 6000 m2). Lákadlem je i 6,5 km dlouhá stezka kaňonem Massaschlucht s jedinečným 124 m dlouhým visutým mostem z roku 2008. Nad Martigny je zase 200 m hluboká soutěska na říčce Trient a další na potoku Trièges. Nedaleké 114 m vysoké vodopády Pissevache obdivoval už Goethe.
Specialitou kantonu jsou stezky podél starých zavlažovacích kanálů suonen a zemní pyramidy v údolí Val d’Hérens; vznikly nestejnoměrnou erozí morénových konglomerátů pod „klobouky“ odolnějších hornin. Přírodním unikátem je Aletschský ledovec, kterému je věnován rovněž samostatný článek. Zatímco roku 1678 se jím zdejší horalé cítili ohroženi natolik, že vyslali delegaci k papeži Inocenci XI., aby je modlitbami ochránil, před nedávnem se vydali domorodci za papežem Benediktem XVI., aby katastrofálnímu ústupu ledovce modlitbami zabránil. Pohled na něj je opravdu nezapomenutelným zážitkem – stejně jako návštěva kantonu Wallis vůbec.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.