Velkopolské vojvodství je historický kraj na středozápadě Polska, přibližně v půli cesty z České republiky k Baltu. Se svými téměř 30 000 km2 je druhým největším polským vojvodstvím. Zatím patří k turisticky méně navštěvovaným oblastem – většina českých návštěvníků se zastaví v Poznani, Hnězdnu či Lešnu pro jejich vazbu k našim dějinám, ale jinak má pouze matnou představu, že Velkopolsko je rovinatý kraj. Nejvyšší bod Kobyla Góra sice dosahuje pouze 284 m n. m., ale leckde je krajina příjemně zvlněná a množstvím lesů (27 % území), stovkami jezer, ale i kulturními a technickými památkami skýtá spoustu možností pro aktivní rekreaci.
Velkopolsko má stěžejní význam pro polskou historii, neboť tvoří samo jádro polského státu. Tomu odpovídá i latinský název Polonia Maior, který prvně použil v roce 1257 Matěj z Lubině, představený benediktinského kláštera a kancléř knížete Boleslava Pobožného. Polská varianta se objevila až po dvou stoletích. Podle legendy má zrození Polska na svědomí bájný Lech, bratr Čecha a Rusa, který sem zavedl svůj kmen, zatímco jeho bratři se vydali dál na jih a na východ…
Psaná historie však praví, že kmen Polanů byl právě zde v 10. stol. sjednocen rodem Piastovců, sídlících na hradě uprostřed Lednického jezera (jezioro Lednica). Stalo se tak pod vedením prvního doloženého vládce Měška I., který se oženil s Přemyslovnou Doubravkou a pod jejím vlivem přijal křesťanství. Později založili Piastovci město Hnězdno jako první stálou metropoli světskou i církevní.
Prvním biskupem zde byl ustaven český misionář Vojtěch z rodu Slavníkovců. Když pak podnikl misii k baltskému kmeni Prusů a byl při ní zabit, vykoupil jeho ostatky zlatem král Boleslav Chrabrý a po Vojtěchově svatořečení roku 999 z něj učinil patrona Poláků. Vlastní slavné korunovace se král dočkal až v roce 1025, na samém konci svého života.
Legendární tři bratři se sice rozešli do tří světových stran údajně bez boje, jejich potomci však už bohužel tak mírumilovní nebyli: Češi vyplenili sousední zemi roku 1039 pod velením krále Břetislava I., a zničili při tom Hnězdno i Poznaň, Rusové pak v novodobější historii poškodili tuto zemi vícekrát. Přes polské roviny se však často valila i jiná vojska, od německých přes tatarská až po švédská.
Proti odbojným Prusům byl do Pobaltí pozván řád německých rytířů, který brzy svou rozpínavostí naopak ohrozil Poláky. V bitvě u Grunwaldu v létě 1410 ho sice nakrátko svorní Slované porazili, ale řád tu zasel sémě, z něhož vzešlo království paradoxně nazvané po vyhubeném kmeni Prusů, jež na přelomu 17. a 18. stol. přešlo sňatkem na braniborský rod Hohenzollernů. A tak se stali Braniboři novými Prusy, tentokrát historicky podstatně úspěšnějšími. Nejagilnější z pruských panovníků byl Bedřich II. Nejprve obral svou sestřenici Marii Terezii o Slezsko, načež se spojil s jejím synem a ruskou carevnou Kateřinou II. (původně pruskou princeznou ze Štětína) a společně si v roce 1772 poprvé odkrojili část Polska. Po dalších dvou děleních v letech 1793 a 1795 nezbylo z Polska nic.
Značnou část „Velkopolska“ uchvátilo Prusko, pouze východ území kolem Kališe (Kalisz) časem připadl carskému Rusku – zatímco jižní Polsko se dostalo pod „patronaci“ relativně tolerantnější rakousko-uherské monarchie. Obyvatelstvu Velkopolska sice přinesla pruská okupace průmyslový rozvoj, ale taky národnostní útlak a germanizaci; ruská okupace pak spíše jen ten útlak.
Naději na obnovení nezávislého státu dala Polákům teprve 1. sv. válka. Po téměř 150 letech nebytí bylo Polsko obnoveno až po skončení války v říjnu 1918, ale jeho „kolébky“ se to netýkalo! Velkopolsko se na mapu Polska vrátilo až o pár měsíců později – po úspěšném velkopolském povstání proti německým uchvatitelům, které ovlivnilo poválečnou Versailleskou smlouvu ve prospěch navrácení většiny ukradených území.
Bohužel byl tzv. Druhé Polské republice vymezen jen krátký čas. V roce 1939 na ni dostali zálusk jak Hitler, tak Stalin, a dohodli se na novém porcování polské orlice. Nakonec vyhrál Stalin, protože se zavčas spojil se západními mocnostmi. Jaltský pakt nadlouho odnesla celá střední Evropa, ovšem nejvíc přes své enormní válečné zásluhy a oběti opět Polsko.
Aby mohl Stalin ukořistit mnohonárodnostní východ Polska pro sebe, nechal tamní polské obyvatelstvo přestěhovat zcela na západ, kde byla státní hranice posunuta k Odře a Nise, odkud ve strachu před Rudou armádou většina Němců uprchla. Lidé z východních kresů se tak dostali na civilizačně zcela jiné území, s kterým se po celé generace nedokázali sžít a stále doufali v návrat do své původní domoviny. Jejich nový západní domov byl nejprve nazván Zelenohorským (podle metropole), později Lubušským vojvodstvím (podle slovanských Lubušanů, na něž se odvolávala komunistická propaganda – přičemž městečko Lebus zůstalo za státní hranicí). Mentalita těchto násilně přesunutých zůstala dodnes odlišná, jak shodně tvrdí právě s nimi sousedící Velkopoláci, zejména ti kolem Wolsztynu, kteří k nim byli načas přičleněni, ale vymohli si návrat k původnímu administrativnímu členění.
Jak vidno, i hodně dávné historické souvislosti dodnes ovlivňují zdejší občanský život, ačkoli hospodářská úroveň se neustále zvyšuje – jak v progresivním zemědělství, tak ve službách turistům. Rozdíly jsou znát i v politických preferencích. Zatímco většina Velkopoláků se hlásí spíše k liberálním směrům, někdejší východní duch je spíše konzervativní. Co zůstává, je víra v Boha a převážně římsko-katolická konfese. Velkopolsko se může pochlubit největším katolickým chrámem v Polsku (bazilika Nejsvětější Panny Marie ve městě Licheń Stary), k dalším velkopolským superlativům patří nejstarší dřevěný kostel v Domachowu, nejstarší evropské funkční depo parních lokomotiv ve Wolsztynu nebo největší soubor památných dubů v parku rogalinského zámku. Nejstarší dopravní značka stojí v Koninu a nejhlubší prohlídkovou trasu na světě můžete absolvovat v solném dolu Kłodawa. V Hnězdnu, první metropoli Polska, na vás dokonce čeká nejstarší komiks, vyrytý v 18 obrazech do bronzu katedrálních vrat. Nás osobně asi nejvíc překvapil dům pro pány na hlavním poznaňském náměstí: tolik liberálnosti jsme v silně katolické zemi nečekali…