Jedna z oblastí původních tropických pralesů na mexickém území, Lakandonská džungle, za posledních třicet let zcela změnila svou tvář. Ještě nedávno byla tato oblast velice řídce obydlena a její obyvatelé jen minimálně zasahovali do svého prostředí. Po mnoha staletích je dnes Lakandonská džungle opět protkána horečnou lidskou aktivitou – staví se silnice, vesnice, hotely, lesy se mění na pole, probíhají práce na ropných vrtech. Před více než tisíci lety v těchto místech stavěli a budovali Mayové. Jaké dědictví tu zanechali svým potomkům, a kdo jsou lidé, kteří tu žijí dnes?
Tichý život starých měst
Lakandonskou džunglí protéká řeka Usumacinta, která tvoří přirozenou hranici mezi Guatemalou a mexickým státem Chiapas. Její povodí je místem archeologických nalezištˇprvotního významu. Patří sem například lokality Yaxchilan, Bonampak, Piedras Negras, Pomoná atd. Tato nádherná mayská města jsou svým způsobem stále ještě „ztracená“ uprostřed džungle, a to jednak díky své relativní nedostupnosti a jednak skutečnosti, že není v lidských – a zcela jistě ne v mexických – silách rekonstruovat a udržovat obrovské množství sídlišť, která po sobě Mayové v těchto končinách zanechali.
John L. Stephens, jeden z průkopníků při objevování mayských měst, zaznamenal své první dojmy takto: „Rozvaliny města ležely před námi jako bárka, která ztroskotala uprostřed moře, její stěžně se ztratily, jméno zmizelo, posádka zahynula a nikdo neví, odkud připlula, komu patřila, jak dlouho byla na cestě, co bylo příčinou její zkázy. Kdo byli zmizelí lidé, lze už jen hádat podle domnělé příbuznosti ve stavbě vraku s jinými plavidly, a nebude to snad nikdy bezpečně zjištěno.“ Tak neskutečně a cize na něj zapůsobily neobvyklé stavby ozdobené ještě podivnějšími ornamenty, že mu připadalo nemožné, aby se moderní člověk k jejich tajemství kdy přiblížil. Stephens však své následovníky podcenil.
Právě výzkumy prováděné ve zmíněných lokalitách na počátku šedesátých let přispěly rozhodující měrou k porozumění mayských hieroglyfů. Nádherné a skvěle zachované basreliéfy v Yaxchilanu totiž ukázaly, že mnohé glyfy vypovídají o zcela konkrétních událostech v životě měst a obsahují přesné údaje o jejich vládcích. Nejen tedy, jak se do té doby lidé domnívali, pouze abstraktní časové údaje. Tak víme, že tato města zaznamenala svůj rozkvět mezi 5.-8. stoletím našeho letopočtu (na rozdíl od měst v severní části Yucatánu, kde k rozkvětu došlo o několik století později) a že jedním z hlavních příčin náhlého úpadku byly válečné konflikty mezi jednotlivými městy. Z jednoho reliéfu v Yaxchilanu byl vyčten například tento údaj: „Uuc Imix Chanlahum Caseu chucah U…, u bac Yaxun-Balam, Chúl Sian-Chan Ahua“: „Dne pátého května roku 755 byl zajat Ošperkovaná Lebka, kterého poté věznil Yaxun-Balam, svatý vládce Yaxchilanu.“
Všechny poslední zprávy „troskotajících bárek“ pak vypovídají o nějakém ozbrojeném střetu či násilnickém zásahu. V Yaxchilanu končí záznamy rokem 808, kdy město dobyl takzvaný Mahk´ina, aneb Lebka III. Posledním datem zaznamenaným v Bonampaku je rok 792, a v lokalitě Piedras Negras, už na guatemalském území, je to rok 799. V dalších letech byla tato města postupně zcela opuštěna, jejich chrámy a budovy však často dál sloužily jako duchovní a posvátná místa těm, kteří žili v jejich okolí.
Lakandové
Lakandové, kteří tomuto kraji dali jméno, jsou potomci národů, které původně obývaly jih dnešního státu Campeche. Ti, co přežili boje se Španěly a nepodlehli evropským nemocem, se do těchto těžko dostupných míst uchýlili v 17. století a osídlili tak znovu oblast starých mayských měst, která byla od 9. století prakticky opuštěna. Na rozdíl od svých předků, kteří žili v hierarchicky uspořádané společnosti, žili tito noví Lakandové v malých skupinách o dvou, třech rodinách, které se stěhovaly z místa na místo za novou půdou a ve snaze udržet si svou nezávislost a dosavadní způsob života.
Kolonizace
Koncem minulého a počátkem tohoto století začaly v povodí Usumacinty vznikat dřevařské tábory a pronikat sem i velké dřevařské společnosti. Stovky hektarů byly barbarským způsobem vykáceny a až roku 1949 přišla vláda se zákonem, který těžbu reguloval a omezil. Zároveň bylo toto území také otevřeno pro kolonizaci.
Skupiny mayských Indiánů Čol a Tzeltal opustily svá políčka v pohořích Chiapas a vydaly se za půdou do Qu´ixin Qu´inal, „Teplé země“. Noví kolonisté s sebou přinášeli revoluční myšlenky katolických knězů z diecéze San Cristobal, kteří při svých kázáních kladli stejný důraz na sociální otázky jako na evangelizaci. Mexická vláda byla znepokojena „revolučním programem“, se kterým početné vlny těchto Indiánů přicházely, a roku 1972 rozhodla o vytvoření etnobiologické rezervace (o více než 600 000 ha) pro zhruba 500 „neškodných“ Lakandonů. Tzeltalům a Čolům, kteří na tomto území žili, nařídila vystěhování a dále jim různými způsoby znemožňovala vlastnictví půdy. Lakandové se tímto krokem dostali pod přímou ochranu vlády a jejich život se v mnoha směrech změnil. Podílejí se na správě rezervace, jejich děti chodí do školy, kde se učí španělsky a zdrojem obživy navíc se jim stal turismus. Po vystavení nové cesty totiž vzrostl počet těch, kteří sem přicházejí navštívit archeologické naleziště Bonampak, proslulé především pro nástěnné malby, které tu byly nalezeny v padesátých letech. Ty původní se sice podařilo zničit při opravách, ale návštěvník si o nich může udělat dobrou představu z jejich dnešní rekonstrukce.
Na rozdíl od indiánských přistěhovalců podporovala vláda mestizos, míšence z různých koutů republiky, kteří začali horečně kolonizovat oblast Marques de Comillas ležící jižně od lakandonské rezervace. Za posledních dvacet let tu vyrostly kolonie jako Benemérito de Américas, Flor de Cacao, Quetzalcoatl a další, které si donedávna v mnohém nezadaly s pověstnými městečky Divokého Západu, kde si všechny spory lidé vyrovnávali osobně. Žádná justice, žádná policie. Situace se změnila až po zapatistickém povstání, kdy sem vláda poslala vojsko, které tu fungovalo jako jediná oficiální autorita.
Za chaotické kolonizace pak vzrostl počet obyvatel v Lakandonské džungli třistakrát. Ještě v roce 1950 tu žilo jen 500 Lakandonů. Dnes tu žije na 150 000 obyvatel ve více než tisíci sídlištích. Demografickou otázku dále zkomplikovaly skupiny Mayů, kteří tu počátkem 80. let hledali útočiště před represemi v sousední Guatemale. Tisíce a tisíce jich přešlo řeky Chixoy a Usumacintu a podle oficiálních údajů bylo v roce 1983 ve státě Chiapas přes 50 000 osob v 17 uprchlických táborech. Dnes tu mnozí zůstávají ilegálně kvůli výnosnější práci.
Zapatistické hnutí
Neutěšená ekonomická situace a diskriminace indiánského obyvatelstva v Chiapas vedly roku 1993 k proslulému ozbrojenému povstání zapatistů. Po přednesení svých požadavků vládě se zapatisté stáhli do Lakandonské džungle, kde bylo hnutí nejsilnější a kde dál vedli guerrillu. Rezervace Lakandonů byla jediným místem, kterému se konflikt zcela vyhnul.
Zapatistické hnutí, jakýkoliv je jeho dopad, už natrvalo změnilo tvář Chiapas. Vláda byla donucena obrátit svou pozornost k té části obyvatelstva, kterou do té doby ignorovala a Chiapas dnes patří k nejdotovanějším mexickým státům. Do mnoha vesnic je zaváděna voda, vystaveno bylo několik škol a vládní projekty přinášejí nové pracovní příležitosti. Ironií je, že jeden z požadavků zapatistů, a to zlepšení komunikací, byl splněn díky tomu, že se stal strategickým, protipovstaleckým manévrem, jenž měl vojsku usnadnit kontrolu jinak těžko dostupných území.
Naneštěstí jsou jistá opatření příliš laciná a krátkozraká. Podobají se bumerangu, který se za pár let zase vrátí a způsobí nové, mnohem větší škody. Indiánští kolonisté navíc sami neví, jak se svým novým prostředím zacházet – přichází z míst s naprosto rozdílnými podmínkami a chybí jim mnohaleté zkušenosti Lakandonů.
Lakandonská džungle každým dnem ustupuje novým polím a pastvinám a za posledních třicet let byly zničeny dvě třetiny její původní vegetace. Prognostikové tvrdí, že za pár let z ní zůstane jen pár „ekologických muzeí“. Je to logické, vždyť sebemenší počin má v těchto krajích nedozírné následky. Zde totiž, jak věří Lakandové, „kořeny hvězd, které Hachakyum vysázel, jsou kořeny stromů a s každým padlým stromem zahyne na nebi jedna hvězda.“