Pro většinu z nás je jméno Provence spojeno s poetickou představou středomořské krajiny zalité jižním sluncem a prosycené vůní levandule, stejně jako s připomínkou umělců, kteří právě s ní spojili podstatnou část svého díla. A jak už to bývá, mnohdy již ani netušíme, že právě jejich přičiněním dnes Provence vnímáme podobně jako oni, ba co více, i sama místa a jejich atmosféru, jež kdysi zpodobili, vidíme jakoby jejich očima.
První kapitola vývoje výtvarného umění v někdejší provincii Římské říše patří ještě do antického období. Z něj se zachovalo poměrně velké množství sochařských děl, nejen volných soch či pozůstatků výzdoby nejrůznějších staveb, ale též figurálně zdobených sarkofágů, které přestály zánik říše a později mohla sehrát významnou roli při formování jihofrancouzského románského sochařství. Velkolepé portály kostelů v Arles, Saint-Giles a dalších jihofrancouzských městech jsou toho dokladem.
Zdá se však, že kontinuita mezi odkazem antiky a novověkým vývojem výtvarného umění byla koncem středověku přerušena. Už ve 14. století zde byly patrné vlivy nadnárodní gotické kultury, pěstované při papežském sídle v Avignonu, přimykající se spíše k severofrancouzským vzorům a občas odrážející i vlivy italského trecenta (sienský malíř Simone Martini v Avignonu ad.). Podobně nadnárodní byla i orientace renesanční a barokní tvorby, v tomto případě směřující k velkým uměleckým vzorům z okruhu pařížského královského dvora. Ani v jednom případě však nešlo o uvedení Provence a jejích zvláštností do světa umění, ale naopak o vnášení ducha a norem soudobého umění do Provence.
Novověká malířská tradice se nejen ve vlastní Provenci, ale v celé oblasti až k italským hranicím včetně Azurového pobřeží traduje zhruba od druhé poloviny 18. století, zpočátku hlavně ve spojení s rodinou Fragonardů. Z rodiny rukavičkáře z městečka Grasse pocházel Jean-Honoré Fragonard (1732–1806), jeden z nejvýznamnějších představitelů evropské pozdně barokní malby, a po něm ještě několik výtvarně činných příbuzných: syn Alexandre-Evariste (1780–1850) a švagrová Marguerite Gérardová (1761–1837), Alexandrův syn Theophile (1806–1876) a Theophilův synovec Antonin (1857–1887), poslední z malířské dynastie.
Všichni však žili v Paříži a bylo by přehnané, kdybychom v jejich díle hledali cosi výrazně provensálského. Platí to hlavně pro tvorbu Jeana-Honoré, zakladatele rodinné tradice: jeho malba, orientovaná k oblíbené antické mytologii a k výjevům ze života dvorské společnosti, měla především vyhovět sentimentálně a galantně laděnému společenskému kontextu. Přírodní prostředí lesních a parkových zákoutí, v jehož bravurním podání byl Fragonard skutečným mistrem, vytvářelo jenom potřebný rámec. Přímo pro své rodné město namaloval Jean-Honoré jeden z obrazů v místní katedrále a jeho syn vyzdobil malbami rodinnou vilu (dnes muzeum), ale s troškou ironie lze říci, že to hlavní, co Fragonardové svému rodišti zachovali, byla jiná rodinná tradice: Jean-Honoré se přiženil do rodiny výrobců parfémů a značka Fragonard, s podniky v Grasse a v Éze nedaleko Nice, dnes patří k nejprestižnějším svého druhu.
Až 19. století objevilo Provence ze zcela jiného, skutečně již „krajinářského“ pohledu: jako zemi vyznačující se zajímavě formovanou krajinou zkadeřenou jižní vegetací, tonoucí v záplavě barev pod stále modrou oblohou. Právě to byly hodnoty blízké generaci umělců vzešlých ze zkušeností impresionismu; tři jména jsou zvláště významná: Paul Cézanne (1839–1906), Vincent van Gogh (1853–1890) a Paul Gauguin (1848–1903).
Paul Cézanne byl zdejším rodákem. Pocházel z Aix-en-Provence, z dobře situované rodiny bankéře, a přes dlouhodobé pobyty v Paříži a účast na tamním dění nikdy neztratil pouto s domovem, kam se neustále vracel a kde prožil i posledních deset let života. A to tím spíše, že i hornatá krajina v okolí města mu skýtala motivy, na nichž si mohl ověřovat způsob, jak čistě malířskými prostředky vystihnout objemy tvarů v prostorových vztazích.
Van Gogh přišel do Provence v únoru roku 1888 a usadil se v Arles. Okouzlen okolní krajinou v přicházejícím jaru, namaloval tehdy svá nejslavnější plátna – zvedací mosty v okolí Arles, portréty přátel a zejména různé varianty slunečnicových zátiší. Snil o tom, že jeho „Žlutý dům“ na Place Lamartine, kam se v květnu téhož roku přestěhoval, by se mohl stát domovem názorově příbuzných umělců. Nadšeně se o tom rozepisoval v dopisech bratru Theovi, příteli malíři Emilu Bernardovi a také Paulu Gauguinovi, kterého zasvětil do svých plánů jako jednoho z prvních. Koncem října 1888 se Gauguin do Arles skutečně vypravil – možná i s jistou dávkou skepse vůči van Goghově nadšení, nicméně připraven přijmout za svou jeho vizi společných výbojů k novým obzorům malby a zřejmě i některé Goghovy povahové zvláštnosti.
Oba umělci byli fascinováni krásou barvy – čisté, jasné, někdy až barbarsky radostné v plném slunci. Na rozdíl od impresionismu už ale neusilovali o objektivní přepis zrakových vjemů. Dílo mělo být nositelem vlastních pocitů i sdělení, ať už šlo o výraz van Goghova citového rozpoložení nebo o projev Gauguinova snění o harmonické kráse. Van Goghův záměr zřídit v Arles jakousi uměleckou pospolitost, „Atelier du Midi“, měl tedy své opodstatnění. Pokus, jak víme, zkrachoval, ale historie oněch devíti týdnů se řadí k základním kamenům formování umělecké avantgardy přelomu století.
Ne všichni však prožívali své největší tvůrčí vypětí v tak dramatických souvislostech jako van Gogh s Gauguinem. Poklidnou krásu jihofrancouzského venkova dokázal zhodnotit například impresionista a někdejší příslušník hnutí Nabis Pierre Bonnard (1867–1947). Svůj nový domov nalezl na usedlosti Le Bosquet v Cannet poblíž Cannes, kam se natrvalo přestěhoval v roce 1925 a kde prožil plodných 22 let. Naše NG vlastní jeho charakteristické plátno Rozhovor v Provenci.
Paul Signac (1863–1935), významný představitel a teoretik neoimpresionismu žijící od roku 1892 v Saint-Tropez, si zde mohl ověřovat své teorie o světelných a barevných zákonitostech. Jeho ateliér hostil řadu dalších významných umělců (Cross, Matisse, Derain, Marquet a jiní). V jižní Francii pobýval také Chaim Soutine (1893–1943), který zde po 1. světové válce prožil sedm let, z toho dva roky přímo na Azurovém pobřeží v městečku Vence poblíže Nice a pak v Cagne-sur-Mer, v přátelské spolupráci s Amedeem Modiglianim (1884–1920), který na stejných místech strávil poslední měsíce svého krátkého života.
Poměrně málo známá je skutečnost, že v usedlosti Collettes poblíže Cagne-sur-Mer prožil poslední dvě desetiletí svého života také Auguste Renoir (1841–1919), který zde hledal úlevu od revmatických bolestí.
Svá nejvýznamnější, umělecky nejplodnější léta se zdejším krajem spojil Henri Matisse (1869–1954), který měl k jižní Francii vřelý vztah už od počátku 20. století. V roce 1904 pobýval u Paula Signaka v Saint-Tropez a někdy v letech 1914–1917 se sem vrátil natrvalo. Bydlel střídavě v Nice a v nedalekém Vence, kde též našel útočiště v době německé okupace severních oblastí Francie za druhé světové války a kde později kompletně vytvořil od architektonického návrhu až po liturgické předměty Růžencovou kapli u dominikánského kláštera. Poslední léta života strávil v Nice, ve staré vile na kopci v předměstí Cimiez, kde bylo po jeho smrti zřízeno muzeum. To je ovšem jen jedno z mnoha muzeí v prosperujícím „milionářském“ městě; nedaleko odtud se nachází skvělá kolekce biblických obrazů Marka Chagalla.
Marc Chagall (1887–1985) se krátce po 2. světové válce, po svém návratu z Ameriky, usadil rovněž ve Vence. I on se zabýval plány na výtvarné řešení jedné z tamějších kaplí, kterou chtěl celou vyzdobit monumentálními malbami. Jeho projekt nebyl na rozdíl od Matissova nikdy uskutečněn, ale sedmnáct velkých pláten z let 1955–1958 na téma Starého zákona, jeden z vrcholů Chagallovy tvorby, se po roce 1966 stalo základem muzea, které bylo postaveno na svazích Cimiez přesně pro potřeby jejich instalace. I samotná budova od Andrého Hermanta je výjimečným dílem moderní architektury, podobně jako komplex galerie Maeght v Saint-Paul-de-Vence, který pro moderní sbírky slavného sběratele Aimého Maeghta postavil významný katalánský architekt Josep-Lluis Sert.
Zmínka o moderní architektuře je tu zcela namístě, protože žádný z uměleckých oborů se nerozvíjí izolovaně sám o sobě a mnohdy se obory překrývají. Provence byla zčásti domovem slavného Le Corbusiera (1887–1965), který si ji po válce oblíbil a na mysu Cap Martin poblíže Monte Carla si postavil dřevěnou chatu („cabanon“) v duchu svých funkcionalistických zásad. Pravidelně tam trávil letní dovolené a v moři pod útesy nakonec našel i svůj tragický konec.
Opomenout nelze ani pobyty básníka a dramatika Jeana Cocteaua (1889–1963) v městečku Mentonu, kde experimentoval nejen v oboru užitého umění (tapiserie, keramika), ale též v malbě (fresková výzdoba tamní radnice, 1956–1958).
Možnost využít místní tradice keramické výroby k vlastním experimentům byla zřejmě jedním z důvodů, proč se zde na sklonku života usadil také malíř Fernand Léger (1881–1955). Poblíž vesničky Biot mezi Nice a Cannes, kde měl dílnu jeden z jeho žáků, si dokonce koupil pozemek. Dnes je tam muzeum jeho malířského díla.
Není divu, že ve výčtu slavných malířů, kteří poctili Provence a Côte d´Azure svou přítomností, nechybí ani Pablo Picasso (1881–1973). Krátce po válce žil v Antibes a pak ve Vallauris, kultovně oslavován a hýčkán všestrannou pozorností veřejnosti – dokonce dvakrát byla na jeho počest uspořádána korida, jinak ve Francii zakázaná. I jako zralý, stárnoucí umělec však dokázal Picasso skvěle zhodnotit možnost spolupráce s místními hrnčíři. Jeho pokusy v oboru keramiky, které dnes najdeme v Picassových muzeích v obou uvedených městech, patří k vrcholům jeho pozdní tvorby.
Těžko bychom však v Picasssově tvorbě hledali to, co utváří obraz Provence v našich srdcích. Dokázal to však umělec nám velmi blízký – malíř Othon Coubine (1863–1969), česky Otakar Kubín z moravských Boskovic, kdysi Hynaisův a Brožíkův žák na pražské Akademii a příslušník legendární Osmy, kterého hledání kontaktů s avantgardou přivedlo roku 1913 až do Paříže a pak do venkovského městečka Simiane v provensálském vnitrozemí. V roce 1952 se pokusil o návrat do vlasti, ale po dvanácti letech, zklamán domácími poměry, se raději vrátil do Simiane. Žil poklidným životem malíře-krajináře ve venkovském ústraní, kde svým podmanivým způsobem spojujícím poučení impresionismu s klasicistním smyslem pro vesmírný řád maloval znovu a znovu svá svědectví o zemi cypřišů a levandulových polí, jež se mu stala novým domovem. Svým způsobem je zábavné, že její krásu tak citlivě vystihli právě dva cizinci: Vlám Vincent van Gogh a Moravan Otakar Kubín.