Ptačí ráj

U kolébky tohoto výjimečného místa stály dvě sudičky. Jednou byl fenomén známý jako birdwatching či birding, vyhledávání a pozorování divokých ptáků pro zábavu. Člověk se zprvu zajímal o divoké ptactvo takřka výlučně z hlediska potenciální pečínky, ale už ve druhé polovině 18. století se v Anglii objevil i tenhle „neužitečný“ koníček. Druhá sudička měla velmi zřetelné rysy sira Petera Scotta, syna známého polárníka Roberta Scotta, ornitologa, ochranáře, malíře, námořního důstojníka a sportovce (na olympiádě v Berlíně roku 1936 získal bronzovou medaili v jachtingu a o 27 let později se stal britským šampionem v plachtění). Ten v roce 1946 založil organizaci známou dnes po dvou změnách jména jako The Wildfowl & Wetlands Trust (WWT, česky Fond divokého ptactva a mokřadů). I když později Scott proslul také jako jeden ze čtyř zakladatelů Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a autor jeho známého loga s pandou velkou nebo jako tvůrce přírodovědného seriálu Look, který BBC vysílala více než čtvrt století, s WWT a jeho hlavním centrem ve Slimbridge zůstal těsně spjat až do konce svého života. Právě letos uplyne 100 let od narození a 20 let od úmrtí této ojedinělé osobnosti, jejíž osudy by vydaly na tlustou knihu. Přidejme proto jen dvě perličky na doplnění jeho obrázku. Se svou druhou manželkou Philippou, původně svou asistentkou, se Scott oženil během expedice na Island, která tam pátrala po hnízdištích husy krátkozobé. Jejich dceři, známé anglické malířce specializující se, jak jinak, na obrazy přírody a zvířat, pak dal jméno Dafila, což je bývalé vědecké pojmenování kachny ostralky. V 60. a 70. letech se Scott docela vážně zabýval výzkumem legendární lochneské příšery a dokonce byl jedním ze zakladatelů a ředitelů deset let fungujícího úřadu pro výzkum tohoto fenoménu.

WWT spravuje v současnosti devět návštěvnických center zahrnujících dohromady na 2000 hektarů mokřadových rezervací. Šest jich je v Anglii, po jednom pak ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku. Slimbridge, rozkládající se jižně od ústí řeky Severn, je návštěvnicky nejvděčnější. Moderní budova centra otevřená v roce 2000 je do posledního šroubku postavena z obnovitelných materiálů. Dominuje jí vyhlídková věž poskytující kruhový rozhled. Část areálu přiléhající k návštěvnickému centru je vybudována jako zoopark. Mezi nejrůznějšími jezírky, rybníčky, tůněmi a kanály vedou pevné cesty a můstky, po nichž tu lze celou prohlídku absolvovat naprosto suchou nohou, a třeba i s dětským kočárkem. Kolem cest jsou „výběhy“, v nichž jsou ptáci rozděleni podle zoogeografických oblastí. Nikde ale nejsou žádné mříže, jen občas narazíte na nízké plůtky, a tak často spatříte některé zdejší obyvatele bezprostředně u cesty. Slimbridge nabízí vůbec největší kolekci hus, labutí, kachen a plameňáků na světě. Abyste si prošli celý ptačí park, musíte počítat minimálně se třemi hodinami času. Ale to není všechno. Na konci areálu ohrazeného plotem, který slouží především jako zábrana proti liškám, jsou rozmístěny pozorovací přístřešky. Z nich je vidět do druhé části rezervace (celkem 325 ha), vlastních přírodních mokřadů v ústí Severnu. Nadšený birdwatcher s dalekohledem u očí tu vydrží dlouhé hodiny. Laiky možná překvapí, že velký zájem o tohle pozorování je v zimě. Důvod je jednoduchý – zimovat sem přilétá obrovské množství ptáků z dalekého severu včetně mnoha druhů, které jindy takhle daleko na jihu nelze spatřit. Přes zimu tak v rezervaci bývá běžně i 35 tisíc opeřenců! Na první pohled je to číslo skoro neuvěřitelné, ale zcela pravdivé. Přírodě se samozřejmě nedá poručit, a tak nikdo dopředu neví, kolik ptáků a jaké druhy bude možno pozorovat. Centrum proto o novinkách pravidelně informuje na svých internetových stránkách. Od jara do podzimu lze do mokřadů „za plot“ vyrazit během speciálních safari – ptáků je tu sice trochu méně než v zimě, ale zase lze pozorovat i další obyvatele tohoto unikátního světa – od vážek přes užovky až po vydry.