Vášeň pro tradice a úcta k nim jsou bezesporu jednou z typických vlastností obyvatel všech rakouských spolkových zemí, Horní Rakousko nevyjímaje. Pestrý není jen celoroční kalendář s desítkami místních slavností, zvyků a obyčejů, jež jsou vítaným i samozřejmým kořením běžného života. Patřičné úctě se těší také kroje a tradiční řemesla.
Lze to vzít abecedně, podle kategorií nebo jednoduše podle běžného kalendáře. Rok začíná pěkně zostra rituálem Aperschnalzen. Na Nový rok se před Zemským domem (Landhaus) v Linci a 6. ledna znovu v linecké čtvrti Nová vlast (Neue Heimat) shromáždí statní a zdatní muži v bílých košilích, černých kalhotách, sametových kabátcích bez rukávů, s černými čepicemi se žlutými střapci a práskají biči, z nichž některé jsou dlouhé až 4 m a váží 4 kg. Činí tak, aby vyhnali zimu a probudili dobré duchy. Ty představují tzv. zvoníci, celí v bílém, kteří se zejména v oblasti Ebensee a na dalších místech Solné komory vydávají na pochod po setmění 5. ledna. Na zádech mají připevněné zvony a na hlavách velké, téměř dvoumetrové „čepice“ připomínající kukly. Mají různý tvar, jejich základem je dřevěná konstrukce, které nezřídka váží i 15 kg. Končící zimu pak vyprovází rozpustilý masopustní rej, kdy řádí maškary, průvody řemesel, cechů, hadrníků a kalorie typických dobrot.
S jarem jsou na řadě například dubnové svatojiřské jízdy, v Gmundenu si lidé o čtvrté postní neděli zvané Liebstattsonntag dávají perníková srdce jako symbol lásky. Po svatodušních svátcích se o slavnosti Božího těla konají velkolepá barevná procesí, která proslavila zejména Hallstatt a Traunkirchen v Solné komoře. Květen je v Horním Rakousku nemyslitelný bez májky, symbolu života a plodnosti. Často se zdobí i preclíky. Čtvrtý květen a následující neděle jsou zasvěceny výročí úmrtí mučedníka Floriána, patrona nejenom hasičů, ale také pekařů, vinařů i pivovarníků. V roce 2004 ho zemský sněm prohlásil oficiálním patronem Horního Rakouska po boku sv. Leopolda, který má svou slavnost 15. listopadu.
Barevný podzim je ve znamení velkolepé i zvučné podívané – shánění náležitě vyzdobených stád dobytka z 300 horských pastvin do údolí, kde přečkají zimu. Na sv. Kateřinu (25. listopadu) připadá prastará tradice ptáčníků, kteří se především v Solné komoře snaží polapit létající obyvatele místních lesů, které pak z voliér vypustí opět na jaře.
V zemi, kde víra, zejména katolická, hrála a hraje významnou společenskou roli, stěží překvapí fakt, že nejvíce tradičních zvyků se váže k pašijovému týdnu, poslednímu před Velikonocemi, k Vánocům a adventu. Jedny z nejpůsobivějších trhů nabízí Steyr s vyhlášeným poutním kostelem zvaným Christkindl. V roce 1708 byl po šesti letech výstavby dokončen na místě, kde o 13 let dříve vložil těžce nemocný městský kapelník Ferdinand Sertl do dutiny v jednom smrku malou voskovou figurku Ježíška a chodíval se k ní několikrát týdně modlit. Uzdravil se a pro davy poutníků, které sem začaly mířit, byl postaven chrám. Asi deseticentimetrová soška stojícího Ježíška, který v rukou drží kříž a trnovou korunu, je umístěna na velmi netradičně pojatém hlavním oltáři. Kolem roku 1720 ho vytvořil Leonhard Sattler. Jeho základem je kmen původního smrku, v němž na svém místě zůstala i zázračná soška. Malebné město se může pochlubit i první muzeem vánočních tradic v Rakousku s obdivuhodnou sbírkou 14 000 vánočních ozdob.
Neotřelou slavnost má i světlo, přesněji řečeno jeho postupné ubývání. S prvním použitím umělého světla již před sto lety zvali sedláci a mistři své „podřízené“ na pečínku. Tradice tzv. pečínkového pondělního světla, Lichtbratlmontag, připadá na první pondělí po svátku sv. Michala (29. září). Dodnes ji dodržují v lázeňském městečku Bad Ischl, kde kvůli ní dokonce dříve zavírají obchody a úřady, aby zaměstnanci mohli slavit. Dnešní šéfové spíše zvou na lahev vína a oslavují se hlavně rodáci, kteří v daném roce slaví kulaté jubileum, např. padesátiny.
Horní Rakousko proslavila i řemeslná zručnost jeho obyvatel. Proslulý je zelený plaménkový vzor na bílém podkladu keramiky z Gmundenu u jezera Traunsee. Přes 300 let tamní manufaktura, největší svého druhu ve střední Evropě, vyrábí i zdobí nejenom nádobí, ale též kachlová kamna. Žádaným vzorem jsou rovněž kytičky a jeleni. Co kus, to unikát, který projde ve výrobním procesu asi šedesáti rukama, než se dostane k majiteli.
O něco mladší je tradice pevných pohorek, která vznikla před 140 lety v městečku Bad Goisern. Může za to nešťastná náhoda a špatné boty horského vůdce, který spadl do jámy. Shodou okolností byl horal také ševcem a vymyslel tzv. dvojitý steh. Podrážku sešil s koženým svrškem preventivně dvakrát. Pevné boty dostaly jméno podle „osudného“ místa – Goiserer neboli goisernky. Jedny vlastnila dokonce i sportovně velmi zdatná císařovna Sisi. Legendární trekovou obuv si lze objednat na míru. Příležitostí, kdy si místní vypulírují pohorky a vytáhnou ze skříně kožené kalhoty a dirndl, je například poslední víkend v srpnu. Tehdy se tradičně konají Dny kamzíka. Jejich náplní ale není lov, který je v Horním Rakousku povolen za stanovených podmínek od 1. července do konce roku, nýbrž veselice s dechovkou, volbou nejkrásnější kamzičí (ale i třeba jezevčí) štětky, nebo závody v jízdě na historickém robustním kole, jemuž se říká Waffenrad. Navzdory pojmenování nemá se zbraněmi nic společného. Od konce 19. stol. ho pro „civily“ vyráběla známá rakouská zbrojovka ve Steyru. Jízdní kola se tehdy dostávala do módy a továrna nemusela zahálet, i když tehdy vládl mír.