K nezapomenutelným zážitkům z cest patří ochutnávání místních kulinářských specialit. Na začátku 21. století je samozřejmostí, že v hotelích kterékoli země se nabízí mezinárodní kuchyně, která nikoho nezaskočí, ale ani nepřekvapí. Jenže chcete-li poznat alespoň trošku cizí kulturu, je třeba zasednout k talíři s místními specialitami. A v Řecku to platí o to více, že za tisíce let řecké civilizace se zdejší kulinářství dopracovalo k jednoduchosti, v níž se skrývá harmonie chutí i krása.

Řecká kuchyně je poznamenána středomořskými i orientálními vlivy a pestrost jídelních lístků je v této zemi až neuvěřitelná. Od souboru předkrmů meze přes polévky, saláty, hlavní jídla a ryby či plody moře až po dezerty typu baklavy. K typickému řeckému stolování patří především pikantní předkrmy. Při jejich přípravě jsou Řekové velmi vynalézaví a jejich výběr je natolik pestrý, že mohou klidně nahradit i hlavní jídlo. Velmi oblíbená je například růžová kaviárová pasta, lilkový salát, jogurt s čerstvou okurkou, česnekem a zakapaný citronem, pečené lilkové nebo cuketové plátky, sýrová pasta, smažené kroužky kalamárů obalené v mouce s bílkem a další a další druhy. V každé restauraci nebo taverně dostanete i „selský salát“, který se připravuje z pevných rajčat, salátových okurek, červené cibule, černých a zelených oliv. To vše se hojně zasype bazalkou, zalije olivovým olejem a vinným octem, nezbytnou součástí této dobroty je i tlustý plátek bílého ovčího sýra feta. Na žádném řeckém stole nechybějí ošatky s bílým měkkým chlebem, který se podává ke každému jídlu.

Řekové, a o ostrovanech to platí dvojnásob, umějí vynikajícím způsobem připravovat ryby. Jedí je obvykle grilované, pokapané spoustou citronové šťávy – a samozřejmě nejlépe chutnají v přístavních tavernách. Tam si můžete být jisti, že ryby jsou zaručeně čerstvé. Účtují se podle váhy a mohou být poměrně drahé. Středozemní moře je totiž takřka vylovené.

Hlavním denním jídlem je pro Řeky večeře, která se podává velice pozdě – kolem desáté až jedenácté hodiny. V posledních letech i Řecko ovládá moderní honba za časem, ale v menších městech či na venkově představuje večeře nejen jídlo, ale doslova obřad, během něhož si celá rodina u stolu vyměňuje zážitky z končícího dne.

Nemá smysl se rozepisovat o jednotlivých položkách jídelních lístků, a tak alespoň z té nepřeberné studnice řeckého kulinářství vyberme pár zajímavostí.

V Řecku se ke každému jídlu podává běžně bílý chléb, za ochutnání však určitě stojí typická venkovská specialita, celozrnný šrotový chléb paximadi, který se po upečení suší, až je tvrdý jako kámen, a před jídlem se namáčí do vody. Peče se do zásoby na několik měsíců a má prakticky neomezenou trvanlivost. V každé venkovské taverně dostanete tento chléb potřený olivovým olejem, česnekem a s nastrouhaným rajčetem, posypaný oreganem a doplněný bílým sýrem. Tato pochoutka se jmenuje tago a dodnes je nejobvyklejším jídlem venkovanů, kteří si ho berou jako svačinu na pole.

Jogurt není v Řecku jako ve zbytku světa výsledkem krakování ropy, ale výrobkem ryze přírodním z opravdového mléka! Zatímco Evropa neustále snižuje procento tuku v „jogurtech“ až na nulu, v Řecku má normální jogurt kolem 10 % tuku. Proto také chutná jako mana nebeská a ne jako směs z Mendělejevovy tabulky. Řecký jogurt je základem mnoha úžasných pokrmů, například slavného salátu tzatziki, základem mnoha krémů do dortíků, úplně nejlepší je pak servírovaný „jen tak“ s medem. Jde o běžný řecký dezert: velký pohár lahodného jogurtu hojně zalitý medem (můžete si vybrat třeba tymiánový, piniový, z pomerančových nebo lučních květů či černý originál od divokých včel). Navrch se může přidat pár jader vlašských nebo pistáciových oříšků. Jogurt s medem a kus melounu je dohromady skvělý lehký oběd v taverně na pláži!

Řecko je nejen kolébkou civilizace, ale i medicíny. Prvním, kdo psal o důležitosti stravy a její skladby pro lidský organismus, byl nejslavnější řecký lékař a zakladatel moderní medicíny Hippokratés. V posledních letech hledají vědecké týmy nejrůznější souvislosti mezi jídlem a zdravím člověka, případně celých národů. A tak víme, že různými druhy rakoviny či kardiovaskulárními chorobami jsou lidé, žijící kolem Středozemního moře, postiženi několikanásobně méně než zbytek Evropy. Nejlépe ze všech dopadli při výzkumech Kréťané. Dožívají se v záviděníhodné kondici vysokého věku, navzdory tomu, že například kouří více, než je obvyklé ve zbytku Evropy, a ke skleničce pálenky také nemají daleko. A tak se klasická krétská strava stává celosvětovou módou. Jejím základem je chléb, bílý kozí nebo ovčí sýr feta, zelenina, ovoce (zejména hroznové víno a pomeranče), olivy a především olivový olej. Kréťané ho spotřebují neuvěřitelných 25 l na hlavu a rok, čímž jsou jednoznačně na prvním místě na světě.

Je samozřejmé, že během prázdninového týdne či dvou se nestaneme rázem zdravím kypícími bytostmi. Stojí však určitě za to nespoléhat se jen na hotelovou kuchyni, ale vyrazit do ulic a ochutnat v místních tavernách to, co jedí místní. A taková láhev dobrého olivového oleje jako suvenýr možná není nejkrásnější, ale určitě nejzdravější. Pozor, nikoliv olej kupovaný v supermarketech! Ten si můžete koupit i v Česku. Je třeba vyjet z hotelových komplexů do vnitrozemí a hledat místní lisovny. Tam teprve poznáte, co to pravý panenský olivový olej znamená. Je hutný a při nalévání v něm – bez přehánění – jiskří slunce. To nefalšované, řecké slunce. Nalijí vám ho tu do obyčejné lahve, bez pestrých etiket, ale je to elixír nad všechny lékárny světa.

Víno se pěstuje v Řecku více než 3000 let a je tu tím nejběžnějším nápojem. Vergilius kdysi napsal: „Bylo by lehčí spočítat všechna zrnka písku, než všechno to rozličné množství řeckých vín.“ A to platí dodnes. Mezi nejznámější vinařské oblasti v Řecku patří Atika, která je střediskem výroby typicky řecké retsiny. Střední Řecko proslavila suchá bílá vína, Makedonii suchá červená, pod Olympem se lisuje silné červené víno. Na Krétě jsou typická červená suchá vína, Rhodos produkuje bílá suchá, specialitou na Santorini jsou vína z hroznů sušených na slunci – těžká, sladká, s vysokým obsahem alkoholu.

Nejběžnějším aperitivem je anýzovka ouzo, která se podává čistá nebo se míchá s ledovou vodou – v tom případě dostává mléčné zabarvení. Tsipuro (hlavně na Krétě se používá označení tsikudia nebo též raki) je poměrně silná pálenka ze slupek vinných bobulí. Mnohé domácnosti na řeckém venkově si pálí svou vlastní a vítají s ní každého hosta. Pije se z malých skleniček, automaticky se k ní servíruje i sklenice vody. Zvláštním silným druhem, který se pálí zejména kolem krétského města Réthymnonu a je z moruší, je murnoraki. Brandy (konyák) se pije méně než ouzo nebo tsipuro a je doménou zejména turistů. Nejoblíbenější značkou je Metaxa. Kromě holandských či německých piv je všude k dostání místní Mythos, který se pít dá, zvláště je-li servírován v namraženém půllitru (v řeckém vedru bohulibý zvyk zejména na ostrovech). Řekové sami však pivo příliš nepijí a naše horentní spotřeba je uvádí v úžas.

Voda z kohoutku je v Řecku sice pitná, ale bývá mnohem tvrdší než u nás, a tak je lepší kupovat si vodu balenou, k dostání je všude bez problémů. Základním nealkoholickým nápojem Řeků je káva. Pijí ji místo snídaně i místo svačiny, kávou den začínají, káva je dnem provází a kávou den také končí. Káv je více druhů. Ta pravá se podává v malých šálcích a bývá velice silná. Pokud si budete chtít objednat podle své chuti, musíte znát několik termínů:

kafé gliko – velmi sladká káva, kafé metrio – středně sladká káva, kafé sketo – káva bez cukru, kafé me gala – káva s mlékem. V létě bývá oblíbeným nápojem frapé (opět gliko, metrio, me gala atd.), což je šlehané studené nescafé s ledem, tedy ledová káva.

Zvláštním řeckým fenoménem jsou kafeniony. V turistických letoviscích u pláží je neuvidíte, ale stačí jen vyjet kousek do vnitrozemí a určitě je zaznamenáte. Ve městech je najdete spíše ve starých čtvrtích, ve vedlejších uličkách. S mondénními západoevropskými kavárnami vídeňského či pařížského typu opravdu nemají nic společného, o to jsou však milejší a zajímavější.

Kafeniony jsou malé tmavé místnůstky, působící až obskurním dojmem nepříliš čisté špeluňky s pocintanými stolky, s vyplétanými řeckými židličkami, které jsou všechno, jen ne pohodlné. Pár židliček je vždycky také před kafenionem a na nich celé dny vysedávají ve stínu starší muži s nezbytným cigárkem a sklenkou pálenky. Řecký kafenion je totéž jako obyčejná česká hospoda. Jen se tu nepije pivo, ale domácí pálenka, ouzo či pravá řecká káva. V každé sebemenší vesničce jsou vždycky alespoň dva kafeniony. Do kaváren se sem totiž chodí podle politické příslušnosti, a tak jeden kafenion je pro levičáky a druhý pro stoupence pravice. Každý muž chodí jen do své kavárny, není myslitelné, aby si sedl do vedlejší. Většinou bývají těsně vedle sebe. Kromě debat o novinkách ve vesnici a v okolí je tu totiž hlavním tématem politika – místní, státní i mezinárodní. Řekové politické debaty milují a zvláště zajímavé bývají zejména před volbami (účast na volbách je v Řecku povinná). Pokud se stanete náhodou svědky politických rozepří mezi dvěma kafeniony, kdy z jedné hospůdky do druhé létají posměšky a ironické poznámky, teprve pak jste v tom pravém nefalšovaném Řecku.

V kafenionu si host nemusí nic objednat, může jen sedět a diskutovat, hrát tavli (obdoba vrhcábů) nebo číst noviny. Všichni muži bez výjimky mají v rukou kombolói, kuličky či válečky ze dřeva, jantaru, polodrahokamů nebo stříbra, navlečené na šňůrce. Nepřetržitě si s nimi hrají a pouštějí je mezi prsty. S náboženským růžencem, jak se mnozí turisté domnívají, kombolóia nemají opravdu nic společného.

V kafenionu se často uzavírají obchody jen podáním ruky a ústním slibem, což na řeckém venkově ještě stále znamená více než notářský zápis. Ženám do kafenionu není vstup zakázán, jak se mnohdy traduje, jen prostě žádnou z nich ani nenapadne si tam sednout. V době, kdy muži sedí v kafenionu, sedí starší ženy ve skupinkách na zápraží, povídají si a pletou, paličkují, vyšívají nebo jen tak sledují, co se děje kolem, a ty mladší mají určitě jiné starosti než se zabývat hospodskými povídačkami.

Když si do kafenionu sedne náhodný turista, musí mít trpělivost – obsluha je více než pomalá – a nesmí být náročný, protože tu dostane opravdu jen kávu, raki nebo ouzo, k jídlu se tu nepodává nic a z nealko nápojů je k dispozici jen voda z kohoutku. Zato je cizinec dříve nebo později vtažen do hovoru – v kafenionu sedí vždycky alespoň jeden člověk, který byl za prací v cizině, takže pár slov nějakého světového jazyka zná. Čechy mají v Řecku rádi, a pokud chcete zažít opravdovou řeckou pohostinnost, pak musíte z turistického letoviska na venkov, do kafenionu. Pozvání na sklenku raki se nezřídka změní v pozvání k rodinnému stolu a než se nadějete, máte v Řecku přátele.

Další články z vydání o Řeckých ostrovech jezeru naleznete zde