Ferrara sice nemá tak dlouhou historii jako některá jiná italská města, ale díky významu a kráse svých zejména renesančních památek byla v roce 1995 zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO. O čtyři roky později pak byl tento zápis ještě rozšířen o některé oblasti v nedaleké deltě Pádu, jež jsou vynikající ukázkou staleté péče člověka o krajinu a její kultivaci.
První zmínky o Ferraře pocházejí až z období rozpadu Římské říše a barbarských nájezdů, ale i přes pozdní vznik a přes neustálou hrozbu rozvodněného Pádu, který v nízko položeném městě (jen 9 m n. m.) občas působil obrovské škody (např. v roce 1152), zaujala ve středověku místo mezi nejvýznamnějšími městy v Itálii. Měla jen o něco méně obyvatel než dnešních 132 000 a velikostí se vyrovnala Milánu nebo Florencii. Velké prosperitě se těšila zejména po roce 1332, kdy se dostala do držení rodu Este.
Již roku 1391 tu byla založena univerzita, žili zde básníci Ludovico Ariosto a Torquato Tasso, narodil se zde kazatel a reformátor Girolamo Savonarola a významné bylo v 15. stol. i zdejší malířství – k největším mistrům tzv. ferrarské školy patřili Cosimo Tura, Francesco Cossa a Lorenzo Costa. Ferrara tehdy těžila i z činnosti tiskáren, které zde provozovali Židé vyhnaní ze Španělska a z papežských území. Pro Ferraru to byl další faktor v rozvoji vzdělanosti.
V roce 1598 připadlo Ferrarské knížectví Svatému stolci, zatímco Estenští se přesunuli do Modeny, a pod svrchovanost římského papeže patřilo (s malým přerušením za napoleonských válek) až do roku 1861, kdy se připojilo k vznikajícímu Italskému království. Za papežské správy ani později však už Ferrara nebyla ničím významnějším než běžným provinčním městem, čemuž odpovídá i charakter historického centra a zachovalost většiny památek bez výraznějších změn.
Na prvním místě mezi historickými stavbami musíme uvést mohutný hrad (Castello Estense) v samém středu města, založený roku 1385 na čtvercovém půdorysu s nárožními věžemi, postavený z cihel a opatřený čtyřmi mohutnými branami s padacími mosty přes vodní příkopy, v 16. stol. doplněný renesančními balustrádami a nástavbami věží. Pokud některé italské město nabízí ukázkový příklad městského hradu, pak je to právě tento. Uvnitř je hrad vyzdoben renesančními freskami Dossa Dossiho a jeho žáků. Estenští vládci však sídlili v pohodlnější protější budově (obě stavby jsou spojeny chodbou), založené sice už v roce 1243, ale zcela přestavěné v 15. stol. (dnes Palazzo Comunale neboli radnice). Užití cihel na stavbu hradu nás nesmí překvapovat: šlo o způsob osvědčený už v římských dobách… a v Pádské nížině nebylo stavebního kamene nazbyt. Ostatně z cihel byly postaveny i městské hradby, které v délce 9 km dodnes obepínají skoro celé staré město. Většina jich byla vybudována mezi roky 1492 a 1520. Dnes doprovází opravené hradby pás zeleně tvořící rozlehlý městský park, který mají v oblibě rekreační běžci i cyklisté.
Z církevních památek je zvláště významná zdejší katedrála, která se začala stavět v roce 1135 a v průběhu následujících tří staletí dostala nádhernou mramorovou fasádu s reliéfy a sochami. Střední portál je románský, vyšší části průčelí již gotické. V interiéru najdeme cenné fresky (Poslední soud, 16. stol.) a krásně intarzované lavice. Kromě toho se katedrála honosí klenotnicí se sbírkou obrazů (Cosimo Tura) a soch (Jacopo della Quercia aj.). Opodál stojí nedokončená renesanční zvonice z 16. stol. a za návštěvu stojí i pěkné chrámové muzeum.
Podél severní strany katedrály (při pohledu na průčelí vlevo) vede úzká ulička Via Guglielmo degli Adelardi, která by ne…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Emilia-Romagna