Docela podivně zní, že právě Ravenna, dnes spíše průmyslové město v ploché krajině mezi Benátkami a Rimini, bývala po několik staletí hlavním městem Itálie, ba celé Západořímské říše, a přece tomu bylo tak. Svědčí o tom i překvapivé množství zachovaných památek, především vzácných mozaik z raně křesťanského období.
Původně to byla celkem bezvýznamná osada na kdysi etruském území, než byla za císaře Augusta v její blízkosti založena námořní základna Classis, skýtající kotviště až pro 250 lodí a tehdy nejdůležitější římský válečný přístav na Jadranu. Z bezvýznamné osady se vyvinulo město vybudované na pilotách v těžko přístupném bažinatém terénu, který je chránil před nevítanými návštěvníky z pevniny, a to i později, v neklidných dobách barbarských nájezdů, kdy sám Řím už jen živořil v troskách své někdejší slávy, zatímco jeho vladaři přebývali v jiných městech. I to byl patrně jeden z důvodů, proč se císař Honorius roku 402 rozhodl přenést své sídelní město z Milána právě sem a Ravenna se tak, 26 let po formálním rozdělení impéria na západní a východní část, stala hlavním městem Západořímské říše.
Honorius roku 423 zemřel, na jeho místo nastoupil jeho nezletilý syn Valentinianus, ale skutečné vlády se tehdy coby regentka ujala Honoriova sestra Galla Placidia, poslední významná osobnost v čele státu. Po ní následovala už jen řada bezvýznamných panovníků, než se po definitivním zániku říše roku 476 chopili vlády germánští králové – hlavní aktér tehdejšího palácového převratu Odoaker (Odovacar) a po něm slavný ostrogótský panovník Theodorich řečený Veliký, křesťan vychovaný v kulturním ovzduší konstantinopolského dvora. Za něho Ravenna prožívala své vrcholné období, provázené i klidnou koexistencí obou tehdejších křesťanských sekt – ariánů i ortodoxních (tj. pravověrných).
V 6. stol. se východořímský císař Justinián pokusil znovu sjednotit impérium a roku 540 se Ravenny zmocnili jeho vojáci vedení Belisarem. Justiniánovu vládu měli napříště zastupovat dosazení byzantští regenti („exarchové“) a Ravenna se opět stala středem pozornosti coby „císařské město“ s nádhernými chrámy a paláci, ale jako výspa byzantské moci a kultury ovládala jen nevelké okolí a nakonec byla i ona roku 751 dobyta Langobardy… a to byl konec její slávy.
Bez lesku císařského dvora se Ravenna pomalu měnila v provinční město a nánosy bahna a písku, přinášené řekou Montone a potoky z nedalekých Apenin, způsobily nakonec zanesení přístavu v Classe a město vzdálily od linie pobřeží téměř o 10 km. Pro zajímavost můžeme připomenout, že podobný osud ve středověku hrozil i Benátkám, ale Benátčané včas sáhli k velkorysému řešení: na konci 15. stol. přeložili ústí řeky Brenty mimo lagunu, o 30 km dále k jihu.
Jak toto souvisí s naším tématem? Naprosto zásadně, protože ochromení obchodních aktivit města a jeho agónie, trvající až do 19. stol., zabránily v Ravenně větším změnám, k radosti dnešních památkářů a turistů. Předmětem jejich radosti jsou zde hlavně památky z doby ostrogótských králů a byzantských exarchů, tj. z 5. a 6. stol., a mezi nimi zejména nádherné mozaiky v interiérech zdejších chrámů.
Umění mozaiky, obecně řazené k oboru malby, bylo oblíbené už v Řecku klasického období, nepřeberné množství nádherných mozaik se pak zachovalo ve zbytcích římských staveb. Ať už to bylo kdekoliv v Itálii, Hispánii, na pobřeží dnešního Turecka nebo v severní Africe, bývali to hlavně řečt…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Emilia-Romagna