Chodím tady už více než dvě hodiny. Místnost za místností, obrazy, tapety, nábytek, sochy, ostění, nástěnné malby, gobelíny, zrcadla a štuky, ložnice velká jak plesový sál a kaplička malá jako přístěnek, schodiště a chodby, doleva, doprava a rovně. Už dávno jsem rezignoval na plánek, dojmy se slévají v jediný rozbouřený oceán, z něhož však s určitým odstupem přece jen ve vzpomínkách zasvítí konkrétní majáky nejvýznačnějších, případně subjektivnímu vkusu nejbližších míst. Oceán jménem Rezidence, jeden z největších a nejvelkolepějších zámků v Evropě.
V Mnichově prší. Možností, co tu dělat za deště, je spousta, ale bez dlouhého přemýšlení se vydávám k Rezidenci. Obrovitý zámecký komplex na ploše zhruba 250 × 200 m v sobě skrývá 10 nádvoří a jen prohlídková trasa vede asi 130 místnostmi. Jeho zárodkem byla Neuveste, Nová pevnost, gotický vodní hrad, který si v severovýchodním rohu areálu postavili bavorští vévodové na konci 14. stol. Sloužil jim zpočátku jen jako bezpečné útočiště před měšťany, kteří se čas od času vzbouřili a povstali proti vrchnosti. Jako hlavní bydliště i vládní sídlo bavorských Wittelsbachů ho začal používat až vévoda Vilém IV. na počátku 16. stol. Následujících 400 let znamenalo takřka nepřetržité rozšiřování, vylepšování a předělávání sídla, jež mělo a muselo reprezentovat své majitele a odpovídat jejich politickému a mocenskému postavení.
Vcházím do Rezidence od jihu, z náměstí Maxe I. Josefa, kde za sebou nechávám jak pomník tohoto prvního bavorského krále, tak budovu divadla, jež nechal postavit jako Královské dvorní a národní divadlo a kde dnes sídlí Bavorská státní opera (včetně souboru státního baletu, v jehož čele stojí už více než 10 let původem Čech Ivan Liška). Rezidence nabízí tři prohlídkové okruhy – Pokladnici, Rezidenční muzeum a Cuvilliésovo divadlo – jednotlivě nebo ve vzájemných kombinacích. Volím první dva, rozhoduji se, že začnu Pokladnicí, dostávám příslušně naprogramovaného audioprůvodce a vyrážím.
Za datum vzniku této sbírky cenností se považuje 19. březen 1565, kdy vévoda Albrecht V. prohlásil sedmnáct (a později ještě dalších deset) klenotů nedotknutelným vlastnictvím Wittelsbachů. Z původní sestavy jich ve sbírce zůstalo jen pár, ale přibyly mnohé další, ať už díky sběratelskému nadšení kurfiřta Maxmiliana I. nebo třeba jako součást falckého pokladu, který připojil kurfiřt Karel Theodor. Pokladnice se ale rozrůstala i později, k mladším přírůstkům patří třeba bavorské korunovační klenoty, které byly zhotoveny v letech 1806–1807 v dílně dvorního klenotníka císaře Napoleona, Martina-Guillauma Bienna…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bavorsko