Největší chorvatský přístav a po Záhřebu a Splitu třetí největší město země (107 000 obyvatel) leží při ústí řeky Rječina do Jadranu. Je hlavním centrem na pobřeží Kvarnerského zálivu a branou k jeho ostrovům. V roce 2020 byla Rijeka jmenována evropským městem kultury, což podnítilo zvýšené úsilí o vylepšení její tváře. Od Rijeky na jih se až ke Karlobagu táhne tzv. Hrvatsko Primorje, na něž pak dále navazuje proslulejší Dalmácie.
Římané nazývali pobřeží Kvarnerského zálivu Liburnia – podle ilyrského kmene Liburnů, kteří prosluli jako skvělí námořníci i piráti, dokonce po nich pojmenovali i typ válečné lodě liburna. Pod jejich ostrožním hradištěm na kopci Trsatu zbudovali město Tarsatica. V něm byla později postavena křesťanská bazilika sv. Víta, která dala vzniknout latinskému názvu města Flumen Sancti Viti – Řeka sv. Víta. Od něj později odvodili Rakušané jméno Sankt Veit am Flaum. Maďaři zůstali v názvu Szentvit jen u patrona města, kdežto Italové a Slované vyšli z řeky – Italové pojmenovali město Fiume, Slovinci Reka a Chorvaté Rijeka, což je jméno užívané i v češtině.
Kmen Chorvatů byl patrně povolán na Balkán v 7.– 8. stol. k ochraně byzantských držav proti Avarům. V 10. stol. už ale Rijeka patřila Chorvatskému království, které v letech 1112–1918 udržovalo personální unii s uherskou korunou. Ve 13. stol. sem zasáhlo stavitelské úsilí šlechtického rodu usazeného na ostrově Krk, později známého jako Frankopani. Postavili na pevnině svatyně i pevnosti a roku 1288 dojednali a sepsali tzv. Vinodolský zákoník, jeden z nejstarších v Evropě, který pokrokově chránil nevolníky před zvůlí feudálů a soudců.
V roce 1465 koupili město Habsburkové (vládnoucí od roku 1526 i v Uhrách a u nás) a vybudovali zde velký přístav konkurující Benátkám. Této námořní velmoci se podařilo Rijeku poničit jen jedinkrát, roku 1509. Také Osmani se v roce 1595 na svém tažení Balkánem zastavili před Rijekou, takže celé 16. stol. město všestranně vzkvétalo a měnilo svou gotickou tvář v renesanční, než je po zemětřesení roku 1750 Marie Terezie nechala zrenovovat v barokním stylu. Spolu s Terstem se Rijeka stala svobodným přístavem a zdejší divadlo z roku 1805 patřilo k největším v Evropě: vešlo se sem 1600 diváků.
Napoleonská epizoda se zapsala do dějin dost kuriózně. Když totiž chtěli Angličané město, v té době francouzsko-italské, ostřelovat, rozmluvila jim to díky své výřečnosti a šarmu manželka obchodníka Beliniče Karolína. Aby se neřeklo, vypálili aspoň jednu dělovou kouli, která je zazděna v katedrále sv. Víta pod deskou s nápisem: „Toto ovoce nám poslala Anglie, když odtud chtěla vyhnat Galy.“
Za obnovené rakouské vlády rozkvět pokračoval vybudováním papírny s prvním parním strojem v jižní Evropě, z cukrovaru se stala tabáková továrna, na hradě Trsat zbudovali první chorvatskou galerii, byla založena Námořní akademie a továrna na torpéda, později i na ponorky, a také jedna z prvních rafinerií ropy v Evropě. Rozvoj města podpořila koňka a ovšem i železniční spojení do Vídně, Budapešti, Lublaně i Terstu. Před 1. sv. válkou měla Rijeka 50 000 obyvatel, z toho polovinu Italů! Chorvaté naopak odtud houfně emigrovali, především do Ameriky.
Po válce, ještě před podepsáním Rapallské smlouvy v roce 1920 (šlo o první ze dvou mezistátních smluv, jež byly po 1. sv. válce v městečku Rapallo podepsány, a to mezi Italským královstvím a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců; obecně známější je druhá rapallská smlouva z roku 1922, kterou uzavřelo Německo a Sovětské Rusko), okupovali město italští nacionalisté vedení spisovatelem Gabrielem DʼAnnunzio, jenž byl velkým vzorem pro Mussoliniho. Rijeka byla připojena k Itálii, kdežto její část Sušak k nově vzniklému jugoslávskému království (oficiálně již zmíněné Království Srbů, Chorvatů a Slovinců). V roce 1944 přístav bombardovali Němci, později i spojenci. Po válce bylo 300 000 Italů vysídleno, dříve vyhnaní Chorvaté se vrátili zpět a Rijeka připadla Jugoslávii. Na svou obnovu, vedenou architektem Igorem Emilim, čekala až do 60. let. V době rozpadu Jugoslávie na začátku 90. let se jí následné války sice přímo nedotkly, z napadených území sem ale přišlo mnoho uprchlíků.
Procházku městem je dobré začít u nádraží. Elegantní budovu postavil známý uherský architekt Ferenc Pfaff v letech 1889–1891. Před ní stojí o sto let mladší, nezvykle kónická kašna Javna slavina (na místě prvního „veřejného kohoutu“ pitné vody) a naproti dekorativní barokně rokokový palác bývalého cukrovaru, dnes m…
Úplné znění článku naleznete zde