K těm pak putovali lidé s nadějí v pomoc a přímluvu těchto svatých ochránců. Hrobů ukrytých obvykle v podzemních prostorách chrámů se věřící nemohli dotýkat přímo, do krypty bylo možno nahlédnout jen malým okénkem pod oltářem, případně jím spustit šátek a alespoň tak se dotknout zázračného místa. Takto dotýkané předměty si pak poutníci zase odnášeli s sebou zpátky domů.
I když Řím samozřejmě nebyl jediným poutním místem – do sv. Jakuba v Compostele a Jeruzaléma putovalo také velké množství poutníků –, měl přece několik předností, které ho předurčovaly stát se tím nepřednějším z nich. Byl totiž nejen sídlem hlavy círve a nejstarším centrem Západu, ale především místem, kde bylo uchováváno a schraňováno to nejposvátnější. Ačkoliv je v Římě více než tři tisíce chrámů, kaplí a oratoří, pouze několik z nich získalo svůj zvláštní titul a určení. Obvykle se mluví o sedmi římských bazilikách. Z nich čtyři nesou označení „ Velké“ a tři „Menší“. Právě pouť po těchto chrámech, jejich obcházení a modlitby tvořily podstatnou součást každého putování do Říma…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2005

Další informace o Itálii naleznet zde: http://www.sopka.cz

Aleš Roleček