Historii této slavné a pověstné cesty začali psát staří Římané. V Bavorských Alpách, odkud do severní Evropy pronikaly jejich legie, založili svůj první tábor a také počátek vojenské a obchodní cesty. Nazývali ji Via Claudia, ve starých německých kronikách se však objevuje pod názvem Romanischeweg, Římská cesta. Je proto otázkou, zda dnešní název není chybou nakladatelů turistických průvodců anebo prostě úmyslnou přesmyčkou. Ať tak či onak, název „romantická“ je nepochybně výstižnější. Na své trase, dlouhé přes 300 kilometrů, soustřeďuje bezpočet historických památek a pozoruhodností často zasazených do romantického prostředí.
Krajina podél cesty by mohla být učebnicí všech milovníků klasického antického dramatu. Z klidných, mírně se vlnících vinohradů v údolí Mohanu přechází do prvního lehkého napětí hlubokých lesů. Směrem k jihu se pak pomalu zvedá mnohem dramatičtější vrchovina Švábské Jury, aby o pár kilometrů dál opět klesla do nižších poloh kolem řek. Je to však pouze klid před bouří: téměř z ničeho, bez jakéhokoliv varování vystřelí za okamžik na obzoru mohutný masiv Alp. A obyvatelé svými stavbami dramatický ráz krajiny ještě podtrhli.
Kontrastem klidným vinohradům v ústí Mohanu je honosný a majestátní Würzburg, nad nímž se vypíná pevnost Marienberg. Vznikla na místě starého keltského hradiště a zdejší muzeum připomíná více než tisíciletou historii města. Würzburg již v 7. století, jako první město na území Německa, přijal křesťanství. Od té doby je také sídelním městem biskupů, kterým vděčí za své přízvisko „Drahokam Mohanu“. – Bylo především jejich zásluhou, že zde v období renesance a baroka mohla vzniknout ojedinělá architektonická a umělecká díla. K nejzajímavějším patří kamenný most s barokními sochami a měšťanský špitál Bürgerspital. Dodnes slouží svému původnímu účelu a na svůj provoz si vydělává trochu nezvyklou činností -v jeho dobových sklepech se pravidelně konají vinařské trhy.
Vzdělaní biskupové přisuzovali stejně důležité postavení umění i vědě. Würzburská univerzita, založená roku 1572, sice nepatřila k nejstarším, zato však k oborově nejrozmanitějším. Z celé Evropy se sem sjížděli architekti, malíři, přírodovědci, matematici či filozofové. A vzešli odtud i slavní němečtí stavitelé – Tilmann Riemenschneider a Balthazar Neumann, kteří jsou pro Němce stejně významní jako Parléř nebo Dienzenhoferové pro nás. Univerzita také v 19. století poskytla své prostory jistému fyzikovi bez maturity; díky tomuto velkorysému azylu pak mohly roku 1895 spatřit světlo světa věhlasné paprsky X. Oním neodmaturovaným badatelem nebyl totiž nikdo jiný než W. C. Röntgen.
Jenom pár kilometrů na jihozápad je hýřivé baroko nahrazeno prostotou vinařských obcí, postavených převážně z roubených a kamenných domků. Správním střediskem této oblasti bývalo ve středověku díky mocnému hradu město Mergentheim. Hrad patřil řádu německých rytířů, proslulých horlivou ochranou katolické víry. V době reformace se však Lutherovi podařilo řád rozdvojit. Zatímco noví přívrženci protestantů se na severu země vrátili ke své původní činnosti -starosti o nemocné -,opoziční křídlo nalezlo svou oporu právě v katolickém Mergentheimu. Řádový hrad stojí v centru města dodnes a jeho sbírky jsou jedním z mála ucelených studijních pramenů rozporuplného života křižáckých rytířů. Definitivní konec vyznavačů kříže a meče učinil v 19. století Napoleon. A za to, že řád nezanikl úplně, vděčí místnímu bačovi Franzi Gehrigovi, který byl paradoxně protestantem. V roce 1827 jeho ovce objevily na severním břehu Tauberu čtyři prameny. Záhy se zjistilo, že mají léčivé účinky, a tak město dostalo přívlastek „Bad“ (lázně). Posléze se křižáci i tady vrátili ke svému charitativnímu poslání a v místních lázních působí dodnes.
Směrem k jihu se prolínají vinohrady s rozsáhlými lesy, které občas oživují tajemné skály. Nejpůsobivější výhled do krajiny je ze středověkých hradeb a věží dvou asi nejromantičtějších měst celé cesty: Rothenburgu a Dinkelsbühlu. Historické, bohatě zdobené štítové domy, starobylé kašny a úzké uličky Rothenburku napovídají, že čas se zde zastavil někdy v 16. století. Obě města také spojují kuriózní příhody z období třicetileté války, které je údajně zachránily před zničením. Protestantský Rothenburg měl být srovnán se zemí katolickým generálem Tillym, v případě katolického Dinkelsbühlu se o totéž zase pokoušel švédský král Gustav Adolf. Poté, co se v Rothenburgu Tilly opil místním lahodným vínem, nabídnul městu záchranu. Pokud se prý najde někdo, kdo naráz vypije korbel s třemi litry vína, město uchrání. Naštěstí se to podařilo místnímu starostovi, sedmdesátiletému panu Nuschovi, na jehož památku se dodnes pořádá o svatodušních svátcích třídenní slavnost enormní konzumace tohoto spásného moku. A Dinkelsbühl? Když do jeho bran vstupoval se svým vojskem Gustav Adolf, přišel ho uvítat zástup malých dětí s náručemi plnými květin. Vojevůdce byl prý natolik dojat, že se svým vojskem raději odtáhnul. Od té doby se každoročně uprostřed července koná na počest této události divadelní představení, které hrají samy děti přímo v ulicích města.
Naprosto ojedinělým intermezzem celé trasy je krajina kolem řeky Ries. Místy pochmurná, deprimující a téměř bezlesá pustina je v naprostém kontrastu s předchozí částí cesty. Před 15 miliony let sem dopadl obrovský meteorit, který po sobě zanechal 200 m hluboký kráter o průměru 20 km.
Na úpatí Švábské Jury se Romantická cesta poprvé setkává s druhou nejvýznamnější řekou Bavorska – Dunajem. Podél jeho toku se zachovaly zbytky pevností a valů, které kolem roku 90 postavili Římané na obranu svých kolonií před stále častějšími výboji germánských kmenů.
V roce 15 př. n. l. se u nedalekého soutoku Lechu s Wertachem před dalším tažením na sever na pár dní zastavily římské legie císaře Augusta Octaviana. Vojevůdce Tacitus prý byl tímto krajem tak uchvácen, že po krátké obhlídce místa poslal do Říma zprávu: „Je to nejkrásnější koloniální drahokam celé provincie.“ Z krátkodobého ležení se tak stala dlouhodobá obchodní stanice, pojmenovaná na počest císaře Augusta -Augsburg. Ze severních provincií tudy plynulo do Říma nejrůznější zboží. A tak město již od samého počátku mohlo kumulovat majetek, který z něj ve středověku učinil nejznámější obchodní a společenské centrum Evropy. Bohaté město přitahovalo obchodníky a umělce celé říše, kteří natrvalo poznamenali jeho podobu. Vznikala zde díla takových osobností, jakými byli malíři Hans Holbein a Tizian či architekt Elias Holl. Díky každodenní přítomnosti výkvětu renesanční společnosti se stal Augsburg zcela kosmopolitním místem. A ne náhodou se právě v Augsburgu usadily mocné finanční dynastie Fuggerů a Welserů, zakladatelů prvních evropských bank. Říká se, že od doby, kdy lidé našli zájem v penězích, měly obě dynastie svět rozdělen pouze mezi sebe. Faktem však je, že Fuggerové byli hlavními věřiteli nejmocnějšího rodu středověké Evropy -Habsburků, kteří jim prý dodnes dluží 4 miliony dukátů. Na rozdíl od dnešních makléřů měli finančníci renesanční doby i jiné zájmy: Fuggerové zde např. jako první na světě založili sídliště pro chudé. V této sociální kolonii – Fuggerei, ze které se dochovalo přes 50 štítových domů, mohli žít sociálně slabí občané na účet bankovního rodu. Svému účelu čtvrť sloužila ještě donedávna. Za byt 2+1 platili místní občané v přepočtu 60 Kč ročně.
Jen málokterá z významných osobností, která Augsburg navštívila nebo zde žila, se nedočkala věhlasu ještě za svého života. Z dnešního pohledu se proto může zdát paradoxní, že zde téměř v zapomnění dožil muž, kterému vděčí za mnohé celý svět -vynálezce naftového motoru Rudolf Diesel. Teprve 20 let po jeho smrti mu Augsburčané postavili pomník v podobě unikátního technického muzea. Spolu s historickou sbírkou letadel neméně slavných rodáků z rodu Messerchmittů patří k nejnavštěvovanějším.
Z Augsburgu cesta pokračuje proti proudu řeky Lech a sestoupí do údolí ledovcového jezera Ammer, které je dnes příjemným letoviskem, spojeným s odvěkými rybářskými trhy. Leží v zalesněném kopcovitém terénu nedaleko tržního města Landsbergu. Jeho obchodní charakter určila již zmíněná římská Via Claudia, která se v těchto místech křižovala s neméně významnou trasou ze Solnohradska k Bodamskému jezeru. Vzhledem k tomu, že okolní krajina poskytovala daleko méně ochrany, než vrchovina Švábské Jury na severu, muselo být město opevněno mohutnými hradbami. Protože však vojenská strohost odrazovala v době míru řadu kupců a obchodníků, využili nevábné stěny hradeb místní sochaři a kameníci. Čistě fortifikační stavby se tak staly otevřenou galerií s množstvím středověkých soch, reliéfů a rytin. Sice nezvyklé, o to však působivější spojení války a umění.
Spolu s měnící se krajinou, která směrem k jihu přechází do úrodných nížin, dostávají odlišnou podobu také usedlosti. Obytná stavení jsou propojena přímo s hospodářskými budovami, takže z kuchyně či obývacího pokoje můžete přes předsíň projít přímo do stájí s dobytkem. Starobylé farmářské usedlosti, které vyrábějí chutné domácí sýry nebo pečou výborný chléb, se choulí dole v údolích, uprostřed smíšených lesů. A pokud sem dorazíte brzy po ránu, potkáte domorodce táhnoucí vesnicí nejrůznější povozy s konvemi čerstvě nadojeného mléka. Směřují ke kostelu, kde na ně čeká cisterna. Za odevzdané mléko obdrží šek, který jim proplatí v pobočce místní banky. Na prostranství před kostelem se najde i čas k popovídání se sousedy a k probrání všech novinek.
Asi jenom málokdo by čekal, že i v tomto zdánlivě nejklidnějším a nejprostším úseku ho čeká drama bouřlivých barokních tvarů. Drama o to působivější, že kostely tady stojí mnohdy o samotě uprostřed divokých plání a mokřadů. Jejich tvůrce -světově proslulý Domeniko Zimmermann -v nich prokázal obrovský cit pro souznění přírody s uměním: mohutnost zvlněné a prolamované barokní hmoty je působivým doplňkem stejně tak mohutných a rozervaných alpských masivů, které právě v tomto kraji poprvé otevírají svoji mohutnou náruč.
Ještě dřív, než se jí necháte obejmout, musíte projít stráží hlubokých strží, přes které se valí obrovské alpské vodopády. Kupodivu to byl tento „bohem zapomenutý kraj“ bizarních skalních stěn, kde archeologové objevili jedny z nejstarších kulturních památek Evropy: v okolních jeskyních žili lidé již ve střední době kamenné. Z jejich příbytků se o pár tisíciletí později snažily barbarské kmeny ze zálohy zaskočit nejprve Etrusky a později i Římany. Divoký kraj přišel nakonec v 8. století zpacifikovat irský benediktin sv. Magnus – jeden z prvních učitelů, kteří předběhli celá staletí. Více než teologickým poučkám učil zdejší kmeny zásadám cílevědomého hospodářství a základům umění. Na svou dobu ojedinělá pedagogická činnost uvedla v pohyb pokřesťanštění celého jižního Bavorska a Tyrol a později vynesla poustevníkovi titul Apoštol Německa. Jako projev díků mu začali frančtí králové zasílat velkorysé dary, a na místě primitivního misionářova obydlí tak vzniknul mohutný benediktýnský klášter, dnešní centrum malebného Füssenu. Pozdější sídlo jednoho z nejmocnějších středověkých rodů – Hohenstaufů je dnes významným centrem všech zimních i letních turistických aktivit. A pro toho, kdo z Würzburgu dorazí až sem, také další velkolepou nabídkou: Füssen je totiž středem slavné a pověstné 300 km dlouhé romantické cesty „Alpenstrasse“, jedné z největších sbírek přírodních památek… Ale to už je trochu jiné téma.