Rozhledny
Údaje o tom, kolik u nás existuje rozhleden, se různí, nejčastěji se ale pohybují v rozmezí od tří set padesáti do čtyř set padesáti – samozřejmě záleží, co vše se v daném případě počítá, zda i rozhledny nepřístupné, pobořené apod. Ať tak anebo jinak, jisté je, že vzhledem k velikosti území nás každý takový počet řadí mezi světové velmoci a za to můžeme děkovat zejména dvěma vlnám výstavby vyhlídkových objektů. Tu první vzedmul na přelomu 19. a 20. století ohromný rozvoj turistiky, zatímco druhou zvedlo o sto let později překotné budování celulárních sítí telefonních operátorů. A přestože sítě už mají několik let víceméně definitivu, nové rozhledny nadále utěšeně přibývají i bez symbiózy se stožáry vysílačů.
Stranou zájmu však přitom nezůstávají ani letité rozhledny. V posledním čtvrtstoletí některé doslova vstaly z mrtvých, jiné se dočkaly generální rekonstrukce a několik jich také získalo status technické památky. O řadě z nich jsme v našem časopisu již psali, zejména v číslech věnovaných Jizerským horám, Českému středohoří a technickým památkám Prahy, a tak si nyní pojďme v krátkosti připomenout několik dalších z kategorie těch pozoruhodnějších.
Začneme na západě, na temeni Krásenského vrchu (777 m n.m.), jenž se zdvihá nad někdejším horním královským městem Krásno nedaleko Horního Slavkova. Stojí tady volně přístupná kamenná rozhledna, populární pro své u nás ojedinělé proporce, neboť je spirálovitě obtáčena vnějším schodištěm, a při tom se směrem vzhůru nápadně zužuje – kruhová vrcholová plošina má průměr tři metry, téměř třikrát menší než základna. Z pětadvacetimetrové výše se pak otevírá pěkný kruhový výhled orámovaný na horizontu zalesněnými hřbety Krušných a Doupovských hor i Slavkovského lesa.
Rozhledna na Krásenském vrchu byla budována v letech 1933–1935 se záměrem přitáhnout do této oblasti turisty z okolního lázeňského trojúhelníku, ale ještě než se tak stalo, pomohla i zdejším nezaměstnaným, kteří na stavbě našli práci. Tvrdí se, že autoři návrhu stavby – zdejší keramik a sochař Willibald Russ spolu s architektem Fritzem Hoffmannem – chtěli napodobit biblickou babylonskou věž, současníkům však rozhledna spíše připomene světoznámý minaret Velké mešity v iráckém městě Samarra. Není ale vyloučeno, že autoři našli inspiraci v Německu, kde hodně podobné rozhledny existovaly již dříve.
Chloubou středočeského Berouna je mj. i kopec vyrůstající uprostřed jeho zástavby, jenž nese smělý název Městská hora a který je upraven jako lesopark s dětským hřištěm a s medvědáriem. Na jeho vrcholu (290 m n.m.) stojí od roku 1936 Městská rozhledna, která je jako jedna z mála u nás vystavěna nad vodojemem a patří rovněž k nemnoha rozhlednám strohých funkcionalistických rysů. Čtyři štíhlé betonové pilíře, uvnitř kterých se proplétá schodiště, vynášejí nad koruny stromů ploše zastřešený betonový ochoz, z něhož má návštěvník celé město i s širším okolím jako na příslovečné dlani. A je odtud pochopitelně vidět i protáhlý hřbet kopce Děd, kulminující severozápadně o 200 m výše. Na něm se nachází 12 m vysoká stejnojmenná rozhledna, vůbec první, kterou vybudoval Klub českých turistů. Její výstavba trvala pouhé čtyři měsíce a v historizující pseudogotické podobě byla se vší slávou otevřena v září 1893, tři roky po založení organizace. Dnes je obklopena vzrostlými stromy, a tak poskytuje jen omezený rozhled.
A když už jsme se dotkli betonu a funkcionalismu, neměli bychom opomenout jinou rozhlednu, která ctí tento materiál i sloh, rozhlednu, která rovněž stojí v městském parku, je jen o pouhý rok starší než rozhledna berounská, ale na rozdíl od ní o sobě svému širšímu okolí nedává moc vědět. Přesto je z ní pěkný, byť stromy zčásti omezený výhled na panorama Českého středohoří. Kratochvílova rozhledna byla v Roudnici nad Labem vztyčena při příležitosti 60. výročí založení Rolnické záložny Podřipské a nazvána po jejím prvním předsedovi Václavu Kratochvílovi, velkém vlastenci, významném statkáři a organizátorovi veřejného života zdejšího kraje. Vyprojektoval ji tehdy známý pražský architekt Otakar Štěpánek jako elegantní vzdušnou stavbu – na kruhovém půdorysu vztyčil šestici štíhlých pilířů nesoucích v desetimetrové výšce zastřešený vyhlídkový ochoz, který zpřístupnil centrálním spirálovitým schodištěm. S úpatím v nadmořské výšce 208 m dlouho držela primát nejníže položené rozhledny v Čechách, před deseti lety ji však o něj připravila rozhledna Romanka v Polabské nížině. Kratochvílova rozhledna je ve dne celoročně volně přístupná.
Příkladem nepříliš známé rozhledny s pohnutým osudem může být Frýdlantská výšina, stojící na Frýdlantském vrchu při severním okraji města Frýdlant. Její dřevěnou předchůdkyni nechal postavit zdejší pěstitelský a okrašlovací spolek v roce 1890, pouhý rok po svém založení, rozhledna však poměrně rychle prohrála boj s klimatickými podmínkami a roku 1906 musela být stržena. Ale již 30. dubna následujícího roku byla na tomto místě slavnostně odhalena válcovitá cihlová věž s fortelně vyhlížejícím prstencovým ochozem v osmnáctimetrové výšce a s přiléhající budovou hostince. Celý objekt dobře sloužil až do druhé světové války, v poválečných letech však začal být zanedbáván a nakonec byl v roce 1958 stavebně upraven pro potřeby lokálního televizního vysílače. Souběžně získal ještě mnohem důležitější funkci, jelikož sem byl nainstalován systém letecké radionavigace. V dnešní době je soužití rozhleden se spojovací technikou naprosto běžné, ale v časech, kdy imperialista kul pikle, to možné nebylo, a tak rozhledna zůstala na 20 let veřejnosti uzavřena.
Koncem 70. let odtud radiokomunikace odešly a zároveň se k blízkému Dětřichovu odstěhoval radiomaják. Díky tomu, že potom s resuscitací značně zchátralého areálu pomohli nadšenci z řad místních turistů a že i nadále byli nápomocni s jeho dalším provozem, dožila se rozhledna dnešních dnů v dobré kondici. V té se drží i okolní stromy, které kruhový výhled z ochozu, kdysi návštěvníky opěvovaný, stačily omezit, pořád však stojí za to za ním po schodech vystoupat – je vidět dolů do města i k frýdlantskému zámku a lze dohlédnout i na severní svahy Jizerských hor, vzdálených vzdušnou čarou asi 12 km.
Rozhlednou ne nepodobnou minaretu jsme naši krátkou exkurzi začali, takže závěrem se vydejme k minaretu skutečnému – a kam jinam než do zámeckého areálu v jihomoravské Lednici. Tamní minaret je stavbou, jež nemá v republice obdobu, a protože byl koncipován především jako vyhlídková věž, má tu čest být naší nejstarší rozhlednou, navíc i nejníže položenou – jeho úpatí se nachází v nadmořské výšce okolo 170 m. Minaret nechal vztyčit liechtensteinský kníže Alois I. Josef v letech 1797–1804, nejspíš proto, že nacházel velkou zálibu v romantismu. Vypracováním architektonického návrhu pověřil svého osobního stavitele Josefa Hardtmutha, jenž proslul i coby vynálezce několika druhů žáruvzdorných materiálů, ale hlavně tím, že vymyslel způsob výroby umělé tuhy a ve Vídni založil firmu Hardtmuth, pozdější světoznámý Koh-i-noor. Vztyčení minaretu nebylo snadnou, ale ani lacinou záležitostí; zhotovení základů trvalo dva roky a jen prvotní zpevnění zvodnělého podloží si vyžádalo zatlučení pěti set dřevěných pilotů s okovanými špicemi. Celkové náklady se nakonec vyšplhaly téměř k milionu zlatých, avšak kníže této sumy určitě nelitoval, protože o stavbě mluvila se zájmem celá monarchie. A určitě nelitovala ani většina návštěvníků, kteří se kdy mohli z vyhlídkového ochozu minaretu rozhlédnout. Z téměř šedesátimetrové výšky je snadno přehlédnutelný celý zámecký areál i krajina v širším okolí a uvádí se, že za příznivých atmosférických podmínek lze v dálce rozeznat i špici věže vídeňského dómu.