Sázavský klášter
Nad jedním z mnoha meandrů řeky Sázavy rozkládá se ve stejnojmenném městečku, ve svahu na jejím pravém břehu, areál někdejšího benediktinského opatství, třetího nejstaršího mužského kláštera u nás. Jeho návštěva, ať již turistická či poutní, je těsně spojena s postavou sv. Prokopa, jednoho z českých zemských patronů, zakladatele kláštera a jeho prvního opata.
O Prokopovi víme s jistotou vlastně jen to, že byl prvním opatem Sázavského kláštera, že zde 25. března 1053 zemřel a byl pochován v tehdejším dřevěném kostele, který polohou částečně odpovídal chrámu současnému. Život a skutky muže, jenž získal přídomek „ten, který vítězí nad zlem“, případně „ten, který spoutal ďábla“, známe z legend a letopisů. Nejstarší legenda, o které se předpokládá, že ji napsali v 60. letech 11. stol. přímo Prokopovi žáci, se však nedochovala. Zajímavé je, že byla sepsána ve staroslověnštině. To ale odpovídalo ne zcela standardnímu charakteru kláštera v prvních desetiletích jeho existence. Sázavští mniši sice přijali benediktinskou řeholi, ale ponechali si staroslověnskou liturgii. Ona první legenda byla snad ještě v 11. stol. přeložena do latiny a měla se stát základem nejstarší dochované legendy o sv. Prokopovi, kterou je latinská Vita minor z poloviny 12. stol. Společně s tzv. kronikou Mnicha sázavského, která shrnuje dějiny kláštera od založení do roku 1177, jde o základní prameny k životu sv. Prokopa, jež vznikly ještě před jeho svatořečením 4. července 1204. K tomuto tradičnímu výkladu nejstarších svatoprokopských pramenů je třeba dodat, že jsou i názory jiné, podle nichž žádná staroslověnská legenda neexistovala, Vita minor není nejstarší pramen a sporný je i akt kanonizace sv. Prokopa, nicméně to jsou již témata pro odbornou diskusi historiků, nikoli pro populární článek.
Prokop se narodil ve vesničce Chotouň, byl ženatý, měl syna Jimrama a nějakou dobu zřejmě působil jako slovanský kněz – to se tehdy ještě vzájemně nevylučovalo, celibát kněží se u nás všeobecně prosadil až někdy ve 12. stol. Pak ale pocítil povolání k řeholnímu životu, nějak zajistil rodinu, stal se mnichem, pravděpodobně v Břevnovském klášteře, odkud po nějaké době také odešel, aby žil o samotě v ústraní jako poustevník. Nejprve pobýval podle pověsti u Jinonic, dnes na území Prahy, kde se podle něj jmenuje známá přírodní rezervace Prokopské údolí, a pak přešel k Sázavě. I tady žil zpočátku v jeskyni, z níž musel nejdříve vyhnat tisíc démonů. Jeden čert tam ale zůstal skrytý, Prokop ho přemohl, zapřáhl do pluhu a s křížem v ruce, jímž čerta poháněl, pak oral. Alespoň to tvrdily pozdější legendy. Dokonce se našel i důkaz, tzv. Čertova brázda, zřetelná linie v krajině spojující údajně v délce více než 20 km Sázavu s Chotouní. Dnes v terénu patrná není, s výjimkou některých partií v nejsevernějším úseku mezi Chotouní a Lipany. Fakticky šlo o metaforické vyjádření vnitřní duchovní bitvy Prokopa se zlem, s ďábelskou mocí zasahující do lidských životů.
Další legenda vypráví o setkání Prokopa s knížetem Oldřichem, podle starobylé tradice u studánky Vosovka. Prokop podal žíznivému knížeti koflík s vodou, ale ta se v nádobce proměnila v lahodné víno. Kníže se stal Prokopovým příznivcem – a zde legenda přechází v historii. Z popudu knížete Oldřicha se malé Prokopovo poustevnické společenství změnilo v klášter, tradičně se uvádí, že v roce 1032. A o tři roky později, už za vlády Oldřichova syna Břetislava I., byl Prokop ustanoven opatem. Po Prokopově smrti se druhým opatem stal jeho synovec Vít. Klášter dál udržoval staroslověnskou liturgii, ale v roce 1055 zemřel kníže Břetislav I., jeho syn Spytihněv II. slovanské mnichy vyhnal a nahradil je latinskými z Břevnova. Vít a jeho druzi odešli do Uher, odkud se na Sázavu vrátili po Spytihněvově smrti v roce 1061, protože jeho nástupce Vratislav II. slovanské liturgii opět přál. Klášter takto pokračoval i za třetího opata, jímž byl Prokopův syn Jimram, ale za následujícího opata Božetěcha, někdy na přelomu let 1096/1097, kníže Břetislav II. definitivně slovanské mnichy vyhnal a éra Sázavského kláštera coby centra slovanské vzdělanosti skončila. Úcta k sv. Prokopovi však trvala v těchto místech dál. Pátým opatem byl v březnu 1097 ustanoven probošt Břevnovského kláštera Děthard, jehož hlavním úkolem bylo zavést na Sázavě latinskou liturgii. V této „klasické“ formě pak klášter existoval až do roku 1785, kdy ho císař Josef II. zrušil.
Zajímavý byl i stavební vývoj kláštera. Několik prvních desetiletí byly všechny jeho stavby pouze dřevěné. Základy nejstarší kamenné stavby vidíme dnes v severní zahradě. Byl jí kostelík sv. Kříže vysvěcený v roce 1070, odkazující svým půdorysem jetelového čtyřlístku k východním vzorům a sloužící, což je také pozoruhodné, nikoli mnichům, nýbrž laikům pracujícím pro klášter. První kamenný klášterní kostel v podobě románské baziliky, resp. jeho kněžiště jako první dokončená část, byl vysvěcen až roku 1095. Zřejmě už na konci 13. stol. se začal celý klášter přestavovat, v případě klášterního kostela byla naplánována trojlodní gotická bazilika se dvěma věžemi v průčelí a později byl plán upraven na halový chrám s jednou věží. V konventu vznikla při této přestavbě nádherná kapitulní síň s jedinečnými…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Posázaví