Jan Kašpar přistál se svým Blériotem XI na řepném poli u okraje chuchelského závodiště. První letiště v Československu ale vzniklo přesně na opačné straně Prahy, ve Kbelích. Původně sloužilo jen vojenským účelům, ale zlatý věk létání, který nastal ve 20. letech 20. století, se nevyhnul ani Československu, a tak začalo toto letiště sloužit též jako civilní. Praha se tak velmi brzy zapojila do rodící se sítě evropské letecké dopravy. V roce 1920 odtud vzlétla první linka z Prahy do Paříže, kterou provozovala Francouzsko-rumunská vzduchoplavecká společnost. Cestující přepravovaly vojenské stroje z první světové války, upravené pro civilní potřeby. Ve dvacátých letech byly ve Kbelích postaveny letištní budovy, vodárna, maják, celnice a restaurace, jež projektovali známí architekti Otakar Novotný a Josef Gočár. V roce 1923 se na letišti objevilo první letadlo nově založených Československých aerolinií. Aero A–14 Brandenburg s jedním pasažérem na palubě odstartovalo na lince do Bratislavy, jež byla později protažena až do Košic a Užhorodu. Přibývala spojení do dalších měst v Československé republice a od roku 1928, kdy Škodovy závody založily Československou leteckou společnost, i do zahraničí. Letecká doprava se rychle rozvíjela, na začátku 30. let již ze Kbel denně startovalo až 40 letadel a bylo stále jasnější, že kbelské letiště již dlouho rostoucímu zájmu o rychlou a pohodlnou dopravu vzduchem nebude stačit.
Komise leteckých odborníků tehdejšího ministerstva veřejných prací proto hledala prostor pro vybudování nového leteckého přístavu. Zvolila nakonec pláň severozápadně od centra Prahy o rozloze asi 12 km², mezi obcemi Ruzyň, Hostivice, Dobrovíz, Středokluky a Přední Kopanina. Toto území vyhovovalo svým umístěním – bylo přiměřeně blízko pražskému centru, a tak dobře dostupné automobilovou dopravou, zároveň dostatečně vzdálené, aby letiště nebránilo dalšímu rozrůstání hlavního města. V širokém okolí vybraného místa také nestály žádné vysoké překážky a nadmořská výška 380 m slibovala nižší výskyt mlh, i když tento předpoklad se v dalších letech mnohokrát nepotvrdil. Terénní úpravy začaly v roce 1933. Spočívaly v přemístění obrovského množství zeminy a osetí 90 hektarů ploch. Vznikly tak vzletové a přistávací dráhy o délce 900 až 1200 metrů. Běžným dopravním letadlům, jejichž hmotnost nepřesahovala 10 tun, postačoval tehdy travnatý povrch. Zajímavé je, že firmy při úpravách terénu nemohly používat mechanizaci. Toto opatření mělo vést ke snížení nezaměstnanosti v době hospodářské krize.
V roce 1931 vypsalo ministerstvo veřejných prací soutěž na architektonické řešení letištní budovy, které se podle podmínek mohli zúčastnit pouze českoslovenští architekti. Komise se nakonec bezvýhradně nepřiklonila ani k jednomu z 25 návrhů, řadu z nich ale hodnotila velmi pozitivně. Vytvořením celkové urbanistické koncepce pověřila architekta Kamila Roškota, jenž navrhl velkorysý soubor provozních budov a hangárů, ale i bytové domy pro personál letiště a piloty, které zasadil do krásného parkového prostředí. Architektonickou perlou letiště se stala odbavovací budova (dnešní terminál Jih 1), kterou navrhl architekt Adolf Benš. Přestože tehdy neexistovaly žádné normy a v Evropě ani nestálo moderní letiště, jímž by se mohl inspirovat, jeho projekt splňoval všechny požadavky letecké dopravy. Terminál s výrazným bílým keramickým pláštěm a typickou navigační věží se navíc zařadil k nejlepším dílům českého funkcionalismu a stal se vzorem pro mnohá letiště v zahraničí. V roce 1937 získal i významné architektonické ocenění, Zlatou medaili na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříži.
Letiště v Praze-Ruzyni bylo slavnostně otevřeno před 70 lety, 5. dubna 1937. Prvním letadlem, které na něm přistálo, byl Douglas DC-2 Československé letecké společnosti na lince Piešťany – Zlín – Brno – Praha. Do konce roku 1937 prošlo novým letištěm přes třináct tisíc cestujících. Letiště bylo vybudováno tak promyšleně a velkoryse, že mohlo sloužit další tři desetiletí.
Jaroslav Skalický