Zalesněný žulový hřeben Sierry de Sintra patří k oblíbeným výletním cílům Lisaboňanů. Do romantické krajiny roklí a bystřin, protkané spletitými chodníčky, nemají daleko, necelé tři desítky kilometrů. Láká je i zdejší podnebí, přinášející příjemné osvěžení hlavně v období nesnesitelných letních lisabonských veder. Sintru vyhledávají i zahraniční turisté, už proto, že je od roku 1995 na seznamu památek UNESCO. Do společnosti výjimečných lokalit v celosvětovém měřítku se dostala především díky souladu neobyčejně krásného přírodního prostředí a architektonicky zajímavých staveb, jež jsou do něho zasazeny. Většinou jako svá letní sídla si je na chladných severních svazích Sierry vystavěli příslušníci lisabonské aristokracie. Vyniká mezi nimi pohádkový Palácio de Pena, postavený na vrcholcích pohoří, a méně okázalý, zato starší a architektonicky vytříbenější Palácio Nacional de Sintra, stojící v staré části Sintra Vila.
První zmínka o něm pochází již v 10. století z pera arabského geografa Al-Bakra, podle něhož sloužil jako rezidence maurských vládců Lisabonu. Když v roce 1147 Alfonso Henriques dobyl město zpět, Sintra se svým palácem přešla do majetku portugalských králů, jejichž rezidencí byla až do svržení monarchie. Současná podoba paláce je výsledkem několika přestaveb a postupného rozšiřování. Jednoduchá kaple postavená ve 14. století za krále Dinise nezapře maurské vlivy. Stěny zdobí symetrické maurské vzory a strop je složen z kaštanového a dubového dřeva. Nad všemi budovami v ostrém portugalském slunci září oslňující bělostí dvě zvláštní kónické věže, které jsou nezaměnitelným poznávacím znakem paláce. Jen málokdo by hádal, že se jedná o obyčejné komíny palácové kuchyně, pod nimiž se nacházejí rožně a kuchyňské nádobí pro přípravu hostin. Nechal ji jako samostatnou budovu postavit Jan I. na konci 14. století, kdy vznikla také hlavní část paláce včetně prostředního bloku s jednoduchou gotickou fasádou a sérií pokojů kolem centrálního patia.
Portugalští králové doprovázeni dvořany přijížděli do Sintry za odpočinkem a loveckými radovánkami, na něž zvali své hosty. Společenské události se odehrávaly v Hodovní síni, nazývané také Labutí sál podle dřevěného stropu sestaveného z osmibokých panelů, na nichž jsou vyobrazeny labutě. Za Jana I. byl palác také vyzdoben kachlíky azulejos, z nichž se většina dochovala do dneška. Představují kontinuitu maurské umělecké tradice ve středověku.
Další podstatné úpravy jsou dílem Manuela I., jenž byl díky prosperujícímu obchodu Portugalska s Dálným východem a Jižní Amerikou v 16. století nejbohatším panovníkem Evropy. Jeho jméno nese i zvláštní pozdně gotický manuelský sloh, pro který je typické zobrazování exotických zvířat a rostlin či symbolů námořních cest, hlavně silných námořních lan. Z doby krále Manuela I. pochází rovněž Erbovní sál, k němuž o něco později přibyla dřevěná kopule s jedinečným vyobrazením znaků sedmi desítek nejvýznamnějších portugalských rodů, a východní, Manuelovo křídlo s typickou manuelskou okenní dekorací na fasádě.
Sály a komnaty národního paláce v Sintře jsou jen střídmě vybaveny nábytkem, obrazy, keramikou a textiliemi z 16. až 19. století, většinou pocházejícími z královských sbírek. Prostý interiér dalších místností dává vyniknout výzdobě jejich stěn a stropů, ostění dveří nebo mozaikovým dlažbám. V případě Arabské síně navíc i nádherné fontánce uprostřed. Prohlídku půvabného královského paláce v Sintře zpestřuje procházka několika zahradami, většinou ukrytými mezi zdmi palácových staveb.